Červen 2011

HELENA

22. června 2011 v 22:34 | g.schreiber |  BEZMĚROV
Helena

Hlavní postava Popelavého slunce je inspirovaná Heather Mason ze třetího dílu herní série Silent Hill. Nejen vzhledově, ale částečně (ale opravdu částečně) charakterem. Přesto jsou mezi nimi rozdíly téměř propastné...


Ve víru...

22. června 2011 v 22:17 | g.schreiber |  In Rust We Trust
"Těžební věž, obklopená haldami popela. V popředí stála osoba v plynové masce a potrhaném, ochranném oděvu. Ukazoval kamsi dozadu. Všimla si, že za věží prach tvořil černý vír. Prach jen tak nepoletoval kolem. Pomalu se stával součástí zatím malého víru. Něco se blížilo. Za kulatými průzory masky spatřila vytřeštěné oči. Přestože ústa zakrýval filtr, věděla, že něco křičí. Popel se začal hýbat. Vdechovala ho. Vír se otáčel a zvětšoval. V dálce se ozývala siréna. Muž cosi křičel, ale jeho slova spolklo syčení prachu. Těžební věž se postupně ztrácela v černé mlze víru. Vzduch získával kyselý odér. Muž pořád třepal rukou dozadu. Jeho zoufalý výraz. Nakonec se rozpadl v prach. Závan silného větru jí rozevlál vlasy. Nahnal jí do plic popel a hnědouhelný prach. Oči jí slzely. Zírala do té zkázy. Jen ona a vír..."

Popelavé Slunce

Popelavé Slunce

22. června 2011 v 22:14 | g.schreiber |  BEZMĚROV
POPELAVÉ SLUNCE
Sychravé podzimní ráno dýchalo jemnou mlhu, která slunci kradla paprsky. Ne, že by v Bezměrově slunce zářilo intenzivně. Radiace z Dolomeze možná zářila víc, než ten vybledlý kotouč.
Nemohla za to jen mlha. Prašný opar těžebné pánve zdraví Helenu denně. V zimě, na jaře, v létě...vždycky to vypadá jako teď. Bezměrov se proměnil v nekonečný podzim. Listí v létě nahradí prach a popel. Dlouhé zimy přinášejí šedavý sníh, co se leskne sazemi. Dnes se město opět nehodlalo probudit. Věčný spáč, zachumlaný v dece z mlhy. Zvuky zněly tlumeně. Nikdo jej nechtěl probudit. Lidé připomínali spíš snovou vzpomínku. Neurčitou a zapomenutelnou...

Helena spěchala do práce. Stejně tak polovina města. Každou chvíli slyšela autobusy projíždějící ulicí Těžební. Každých deset minut. Každý den...tedy kromě úžasných, dlouhých víkendů. Až příliš dlouhých. Vdechla do mlhy obláček kouře. S cigaretou v ruce vyčkávala na zastávce. Chladný vánek jí obarvil tváře do červena. Ani hnědá bunda, ani zelená palestinka kolem krku moc tepla neposkytovala, protože se pořád klepala zimou. Brzy se připlazila linka číslo jedenáct. Dělníci čile vystoupili z autobusu a spěchali k západní pánvi. Tipla nedopalek a nastoupila. Pracovala na druhém konci města. Oči se jí klížily už jen při pomyšlení na následujících osm hodin.

"Jdeš pozdě, proč??"
"Ehm, omlouvám se, zaspala jsem." snažila se na vedoucího podívat omluvně. Místo toho jenom neurčitě zamžourala očima. Mistr pochopil, že se nejedná o výmluvu.
"A co sakra děláš v noci??"
"Nemohla jsem spát..."
"Uvědom si, že je tu norma, co se má plnit! Jak to máme plnit, kdy si sem každej chodí, jak se mu zachce!"
"Mám si to dnes nahradit?"
"Dvě hodiny - ať to má nějaký význam."
"...aha...a kam mám jít?"
"Na devítku - budeš měřit." otráveně se vytočila směrem k lince devět.
"A pohni - je tam toho hromada!"

Devítka. Dvě hodiny přesčas za čtyři minuty pozdního příchodu. Zasranej parchant! Znechuceně přejela očima část haly. Dělníci poctivě pracovali. Všichni, včetně jí, narvaní do modrých uniforem s červeným logem K.A.L. Povinně nosili příšerně těžké boty s kovovou výztuží. Uvažovala, kdy z toho dostane křečové žíly. Jak tu sakra může někdo pracovat dvacet let??

Stála na jednom místě. Součástky posílala od měřáku k měřáku. Sotva se na přístroj podívala. ´Co jsi sakra dělala v noci???´ Nemohla jsem spát. Proč? Nemohla...pořád jsem se budila. Přejel jí mráz po zádech. Nešlo o první pozdní příchod. Zaspala jsem. Nenávidím ranní směnu. A noční? Tázavě se podívala na měřák, který už po milionté ukázal tu samou hodnotu. Jak je tedy možné, že jí pořád posílají zmetky? V půl osmé se odporoučela na toalety. Měla toho dost už po hodině a půl. Vytáhla krabičku filtrovaných Startek a zapálila si. Pohrdavě poslala kouř k ceduli se škrtnutou cigaretou.

Před čtvrtou už pospíchala do šatny. Nevěřila, že to dnes zvládla. Ještě k tomu s přesčasem. Objednávky hotové. Mistr relativně spokojený. Ne, že by jí na tom až tak záleželo. Platí jí od hodin ne podle kusů. Ve čtyři cvakla kartičku a hned spěchala na zastávku. Jedenáctku stihla tak tak. Nepřítomně hleděla z okna. Paprsky slunce barvily podzim do ruda. Všude se válelo narezlé listí. Heleně připadalo, jako by město podléhalo korozi. Zastávka Těžební. Helena bydlela v paneláku o dvanácti patrech. Vyjela výtahem do desítky. Když kráčela ke svému bytu číslo 49, zarazila se. Přede dveřmi stál jakýsi balík. Nedovedla si představit, že by na světě existoval jediný člověk, který by jí chtěl poslat balík. Dřepla, aby si balíček prohlédla. Odesílatel jí nic neříkal, ale adresát...Skřivánková Kristýna, Těžební 245, 708 02 Bezměrov. A, sakra. Jak se to sem proboha dostalo?? Povzdechla si. Nešlo o to, jak se ten balík dostal k ní. Helena teď musela jít do toho baráku naproti. Zvedla balík. Byl pěkně těžký. Musela ho zanést Kristýně. Ani trochu se jí tam nechtělo. Rozhodně to nemělo co dělat s její únavou.

Dům č.p. 245. Už dlouho vypadá neudržovaně. Kdesi četla, že jde o nejstarší dům v ulici. Jenže před Skřivánkovými tam nikdo dlouho nebydlel. Matka s dcerou se sem nastěhovaly před pěti lety. Malý domek neměl daleko ke zchátrání. Okna zaslepená zavřenými okenicemi. Jedny okenice byly dokonce pečlivě zatlučeny prkny.
Uzavřenost.
Izolace.
Lidé se domu č.p. 245 vyhýbali víc, než kdy jindy. V noci domek jakoby ožil. Některé okenice se otevřely. Z oken vyzařovalo jemné světlo. Paní domu tvrdě pracovala v dolech. Její dcera nikdy nechodila do školy. Vlastně ven nechodila vůbec. Jen v noci. Solární alergie...

Zazvonila. Slyšela zevnitř hlasitou ozvěnu zvonku. Jako by dům zel prázdnotou. Slunce skoro zapadalo.
"Kdo je to?" ozvalo se tlumenně zpoza dveří. Cítila bodavý pohled kukátka
"Helena. Někdo...totiž našla jsem před svým bytem balík, co je adresovaný tobě."
"Aha..." ozvalo se odemykání zámku. Dveře se mírně pootevřely. "Nech balík přede dveřmi, když ho nechceš..."
"Ani nevím, co v něm je...myslela jsem, že je to tvoje...že se pošťák dost divně spletl."
"Jen jsem ti chtěla vrátit pár věcí...dala jsem to do starého balíku."
"Vrátit?? Kristýno, ty mi nic vracet nemusíš. Když ti něco dám, máš si to nechat."
"Hmm. Děkuji. Sbohem." Dveře se s vrzáním zavřely.
Helena chvíli zírala na zavřené dveře. Popraskaná omítka ve světle zapadajícího slunce jakoby vzplála. Helena přede dveře položila balík a odešla domů.

Ležela ve vaně. Voda už chladila, ale jí se ven nechtělo. Do okna se pomalu vtíralo světlo lamp. Žárovka v koupelně svítila z posledních sil a občas zablikala. Helena zírala malým oknem na oblohu. Večer. Donutila se vstát. Vypustila vanu, trochu se osprchovala a vylezla. Dlaní přejela po zapařeném zrcadle. Vypadáš rozcuchaně. Krátké, černé vlasy měla rozházené do stran. V modrých očích se zračila únava. Od nosu se do stran rozbíhala sprška hnědých pih. Pravá tvář...pomačkaná kvůli jizvám. Sklopila oči a vzala kartáček na zuby.

Po večerní hygieně si sedla na okraj postele a hleděla do vypnuté obrazovky televizoru. Odrážela světla noci, co přicházela oknem z ulice. Nevzpomíná si kdy naposledy tu televizi zapla. Kamile se u telky dobře spí...ale já stejně neusnu ani u televize. Vstala z postele. Sedla si na vnitřní parapet okna a civěla do ulice. Žluté kužely lamp rozháněly tmu a osamělost. V dálce se město koupalo v elektrickém smogu. Tušila vzdálený lomoz rypadel uhelné pánve. Možná slyšela zurčení vod Mohelny.

Přece jen ji nespavost donutila zapnout ten krám. Chvíli přepínala mezi kanály. Zastavila se u ČT 1. Ukázky na nějalou kriminálku. Šla si lehnout. Z postele sledovala začínající zprávy z regionu.. Začali nehodou. U Starých Dolů se ošklivě srazila dvě auta. Nezemřel nikdo. Jeden z řidičů je v kritickém stavu. Pak někde vykradli klenotnictví. Pachatel neznámý. Nakonec zpráva z meteorologického ústavu v Rostově. Město Bezměrov čeká inverze. To znamená vysokou koncentraci prachu a veškerého bordelu z naší úžasné, uhelné pánve. Paní Hlasatelka tvrdí, že pokud koncentrace oxidů síry a prachu překročí normu, budou muset firmy jako K.A.L., Teplárny Bezměrov omezit svou činnost. Totéž platí pro těžbu hnědého uhlí v západní pánvi. Zajisté. Jako by firmy zajímal nějaký obláček prachu nad městem. Produktivita nad zdraví pracovníků. Každý je nahraditelný, tak proč se zabývat nějakými procenty koncentrace? S námahou vypnula televizor.
Spánek, řekl si s úlevou její organismus...

Vzbudila se o půl čtvrté ráno. Cítila průvan. Zvedla hlavu, ale okno bylo zavřené. Šla zkontrolovat dveře. Zavřené. Přesto cítila průvan. Otevřela bytové dveře. Okno na chodbě je také zavřené. Vrátila se do bytu. Odkud to vane? Chvíli postávala mezi postelí a televizním stolkem. Najednou ucítila závan od zdi vedle svého šatníku. Pomalu šla ke zdi s oprýskanou omítkou. Nahmatala odchlípnuté vápno. Rozdrolilo se jí mezi prsty. Odhalilo malou dírku ve zdi a zároveň příčinu toho průvanu. Malá černá dírka. Helena odchlípla další kousek omítky. Tma v černé, zvětšující se díře nic neprozradila. Jenom jakýsi hnusný puch. Cítila cosi dávno spáleného...
"Haló...?"
Haló...haló...haló, řekla ozvěna.
"Je tam někdo?"
Je tam někdo...tam někdo...někdo...
Možná tam nikdo nebydlí. Ale ten průvan...a ten puch. Měla tendenci obnažit cihly a vytáhnout je. Vzala nůž a zaryla jej do omítky. Vyškrábla omítku a odhalila pár cihel. Když se natáhla aby uvolnila první z nich, náhle se jí zatočila hlava. Spálený smrad se jí vetřel do plic a jí se špatně dýchalo. Začaly se jí ozývat staré rány. Ty jizvy co má po těle...znovu to pálilo, znovu cítila ten žár. Plameny olizující jejich dům...
"Co to sakra děláš?!"
Na posteli seděla Kristýna. Bledý obličej prozrazoval vyčítavost. Kdosi zaklepal na dveře. Helena se zvedla.
"To bych nedělala být tebou."
"Proč ne?" klepání po chvilce ustalo
"Prostě ne."
"Co tady děláš?"
"Tobě vadí, že jsem tady?"
"Ne...nevadí." otočila se a chtěla se znovu věnovat cihlám.
"Heleno,...neřekla bych, že jsi připravená na to, co je za tou zdí."
"Je to povědomý..."
"Možná, ale nejsi na to připravená."
Ze zdi vypadla jedna z cihel. Zvedlo se najednou tolik prachu, že se Helena rozkašlala.

Trhla sebou. Pět minut před zazvoněním budíku. Využila pětiminutový náskok a šla zkontrolovat zeď vedle šatníku. Nalezla hladkou omítku bledě zelené barvy. Musí se nachystat do práce. Hurá...
Za půl hodiny už zamykala dveře svého bytu. Nikdy se moc nezajímala o své sousedy. Bydlí tu skoro tři čtvrtě roku a netuší, kdo kolem ní bydlí. Nutkání ji přimělo prohlédnout si cedulku se jménem sousedních dveří. Jenže cedulka dveří číslo 50 nenesla žádné jméno. Nikdo tam nebydlí...Teď není čas. Odpoledne by se mohla zeptat sousedů, kdo tam bydlel.

Dnes jí práce docela ubíhala. Neustále se myšlenkami vracela k bytu č. 50. Málem absolvovala další přesčas, když dočista zapomněla, kolik je hodin. Kolega z druhé směny s úsměvem řekl, že se pomoci rozhodně nebrání. Při pohledu na hodiny zmizela dřív, než stačil cokoli dodat. Z práce spěchala do staré hudební školy. Hudební škola Jaroslava Nechvátala se nacházela nedaleko jejího bydliště. V úterý a ve čtvrtek měla jedinou možnost zahrát si na klavír. Její starý klavír shořel a ona si nemohla dovolit koupit nový. Možná jednou našetří na bazarové klávesy. Do té doby se musí spokojit s nejlevnějšími lekcemi poněkud líného učitele na klavír. Mělo to své výhody. Většinu času ji nechal hrát si, co chtěla. Na klavír hraje od pěti let. Momentálně nemá moc smysl učit se nové věci, když je nemá kde procvičit. Takže si na hodiny klavíru chodila prostě zahrát staré písně, nebo objevovat ty, co se jí rodily v hlavě.

"Tak co to bude dnes? Cvičení nebo tvoření?" Pokaždé stejná otázka
"Možná obojí." Pokaždé stejná odpověď. Pan Podhorský pokývá hlavou a obrátí svou pozornost do jakýchsi knih na svém stole.

Položila batoh vedle klavíru. Zasedla za černobílé klávesy a začla hrát. Prsty jí přeskakovaly po mollových akordech a místností se rozléhala tklivá melodie. Pan Podhorský tu melodii znal, přestože nepatřila žádnému známému skladateli. Helena ji hraje zhruba dva měsíce. Tehdy hrála Beethovenovu Měsíční sonátu. Pak unikala do jiných sfér. Daleko za hranice Beethovena. Do poloh mnohem smutnějších. Do rozervané melodie postupem času přidávala další bolestné tóny jako sůl do čerstvé rány. Kdyby se pan Podhorský živil psychiatrií, nejspíš by jí předepsal antidepresiva, ale zabýval se hudbou. Věděl, že hudba člověku pomůže víc než nějaké prášky. Když hrála tuto píseň nechával ji samotnou s trýznivou melodií. Odešel z místnosti. Bolest tónů byla nakažlivá. Vždycky ho při tom fascinovalo, že si noty pamatovala, aniž si je kdy zapsala.

Neměla v úmyslu ji hrát. Přesto jí prsty padly na c moll a už se nedaly zastavit. Nikdy nepromýšlela, jak půjdou jednotlivé tóny po sobě. Jednou tu melodii zahrála a pak se jí neodbytně usadila v hlavě jako vzpomínky které, vyvolávala. Polibek chladné, mrtvé múzy. Pálivý a hořký jed. Smutek se rozléval místností. Rezonoval v její duši. Její srdce plakalo krev. Rozlévala se jako plamen po těle. Klávesy se proměnily v tekuté, horké olovo. Palčivý žal. Pláč bez slz. To jediné ji mohlo osvobodit. Alespoň na chvíli...

"Jak se jmenuje?"
"Kristýna."
" Hmm zajímavý název..."
"Prosím?"
"Písně."
"To není...chci říct..."
"..není to ještě ono?"
"umm...dá se to tak říct" Neuvažovala nad názvem té písně, ale nechtělo se jí vysvětlovat proč jí na mysl přišla Kristýna. Vysvětlovat komu? Podhorskému, nebo sobě?

Chodba desátého patra vypadala po čtvrté hodině odpolední velmi ponuře. Venku foukalo a nebem se táhly těžká mračná, barvy olova. Brzy začne pršet. Déšť bude prudký a plný rozličných imisních příměsí. Neměla dnes přijít inverze? No, jo...předpovědi počasí. Nevadilo jí to. Stejně bude zase sedět doma. Ve svém bytě číslo 49. Vzpomněla si na sousední byt. Neměli zvonek, tak zaklepala.
Nic.
Zaklepala znovu.
Žádná odezva.
"Tam už dlouho nikdo nebydlí, slečno." Ozvalo se za ní. Ve dveřích protějšího bytu spatřila starou paní. O hlavu menší s bílými vlasy. Smutně se usmívala a obličejem se jí táhly četné vrásky.
"Jak dlouho."
"No, velice dlouho...vy tu bydlíte chvilku, že?"
"Zhruba tři čtvrtě roku."
"Ano, ano...už dlouho tam nebydlí...nikdo. Asi tam nikdo už bydlet ani nebude."
"Proč myslíte?"
"No, je to už dávno...ah, můj vývar!" žena vklouzla do bytu a spěšně zabouchla.
Nechala Helenu na chodbě s hlavou plnou otazníků.

V devět hodin večer seděla na okenním prarapetu s pravidelnou dávkou nikotinu v ruce. Ulice se leskly deštěm. Už nepršelo tolik jako odpoledne. Jenom trochu krápalo. Vzduch byl nasycen vůní zeminy, betonu a kyseliny. Tipla cigaretu na mokrém parapetu. V malém domku naproti se otevřely dveře. Vyšla z nich Kristýna. Podívala se nahoru, směrem k Heleně. Pak se otočila a šla dolů po ulici. Helena ji vyhlížela. Vzdala to ve tři čtvrtě na deset. Usnula rychle.

Vzbudil ji jakýsi šramot. Silně pršelo. Nebo ne? To nemohly být kapky, co jemně ťukalo do oken. Vstala. Podívala se z okna. V bledém světle lamp spatřila cosi černého. Z nebe padal jemný černý déšť. Saze. Hustá imise hojně zasypávala okno přívalem sazí. Do toho zvuku se hlubokým hlasem vnořila rázná siréna. Hlas sirény klesal a stoupal. S každým stoupáním přidával na hlasitosti. Jakoby se něco blížilo. Sazný déšť sílil...ne, znělo to spíš jakoby venku něco opadlo z domu. Stěny jejího bytu se začaly třást. Okenní tabule praskala. V tom okamžiku přiběhla ke skříni a vyhrabala plynovou masku. Sklo se roztříštilo. Vyběhla s maskou z bytu. Poslední co zahlédla, jak stěny u okna pukly a panel se skácel dolů. Dům se rozpadá. Siréna ječela a Helena běžela bočním schodištěm na ulici, kde možná zuřilo peklo. V běhu si nasadila masku. Radši venku než v paneláku, co se rozpadá. Vyběhla z ruiny. Na ulici potkala Kristýnu.
"Co se to děje??" Helenin hlas zněl pod maskou tlumeně.
"Inverze."
Helena se rozhlédla kolem. Z každého domu opadávala omítka. S rachotem padala na zem, kde se měnila v prach. Z dálky se blížilo cosi temného. Jakýsi černý mrak. Jak se přibližoval, lampy v ulici zhasínaly jedna po druhé. S blížícím se stínem se každá lampa křečovitě kroutila. Železo sténalo jak rychle rezivělo.
"Heleno, musíme se schovat!"
"Kam? Všechno se bortí! A ty nemáš masku."
"Pojď se mnou...nebortí se - jenom se mění. Pojď!"

Běžely do malého domu, kde Kristýna bydlí. Schovaly se v kuchyni. Seděly v naprosté tmě. Siréna utichla. Do zatlučených oken začal prudce bubnovat déšť. Tentokrát to skutečně byl déšť. Helena vytáhla svůj benzínový zapalovač. Světlo malého plamínku odhalilo, v jakém stavu se nachází interiér domu.
V bídném.
Stěny tvořily otlučené cihly, nasáklé páchnoucí tekutinou. Podlahu nahradil popraskaný beton, po kterém se válely plesnivé kusy zkrouceného linolea. Strop pokrývala změť rezavých trubek. Kristýna se opírala o něco, co připomínalo vrak sporáku. Kontury vařičů se ztrácely v nánosech všudypřítomné rzi. Kuchyňská linka, kdysi dřevěná, se nakláněla doprava, protože zásuvky se zde úplně rozpadly.
"Kristýno, tohle je váš dům??"
"Je to nejbezpečnější místo ve městě..."
"Opravdu?" Helena do slov vložila značné pochyby. Přesto se jí zmocňoval pocit, že jinde to vypadá mnohem hůř. Přistoupila k oknu. Bylo natěsno zatlučené dřevěnými prkny. Všechno tu podléhá korozi kromě těch prken na oknech.
"Kdy přestane pršet?"
"To nikdo neví." Kristýna vstala. Začala se přehrabovat ve spodní poličce kuchyňské linky. Vytáhla starou, zaprášenou plynovou masku. Oprášila ji a nasadila na hlavu.
"Ten puch byl k nevydržení." zamumlala
"Jakej puch?"
"Štiplavý zápach. To ten déšť. Páchne kyselinou."
"Hmm to každý zdejší déšť."
"Ne tak jako tenhle, sundej si masku."
Helena ji neochotně poslechla a sundala masku. Pochopila velice rychle. Zkřivila obličej zhnusením. Puch chemické laboratoře se tomu zdaleka nevyrovnal. Výpary dráždily chřípí. Cítila jakoby ji měly rozežrat plíce. Rychle si znovu nasadila masku. Jak mohla Kristýna vydržet tak dlouho bez masky? Déšť páchnoucí kyselinou. Jak to asi vypadá venku, kde řádí téměř koncentrovaná kyselina?? Co jiného mohlo takhle páchnout?

Ztratila pojem o čase. Téměř usnula, kdyby ji neprobralo to ticho. Přestalo pršet. Pomalu se zvedla. Posvítila zapalovačem do chodby. Moment, tohle místo...rez se rozplynula. Stála uprostřed svého bytu se zapalovačem v ruce. Ručičky budíku ukazovaly přesně pět hodin. Zatraceně! Její tělo se dalo rychle do pohybu. Na ranní hygienu stačí pár minut. Obléci se. Naházet do batohu pár včerejších rohlíků. A mírně okoralou šunku. Bundu! Vyběhla z bytu. Zamkla. Celý proces jí zabral deset minut. Na zastávce ještě stihla cigaretu. Teprve v autobuse dala prostor myšlenkám. Tělo odvedlo úžasnou práci, ale myšlenky se překotně hádaly ohledně předešlých pár hodin. Helena nikdy netrpěla náměsíčností. Co ale znamenala poslední noc? Nech to plavat. Neznamenalo to nic. Stačí se přestat stresovat a přště si dopřát klidné spaní. Do práce dojela Helena včas.

Večer znovu seděla na parapetu. V ruce už druhou cigaretu. Dnes se ulice neleskne deštěm. Dnes mají silnice popelavý nádech. Vítr rozfoukal prach z pánví po celém městě. Nebo to tak alespoň vypadalo. Žádný vítr foukat nemůže. Horizont pokrývala mlžná deka. Inverze přeci jen dorazila. Inverze...to tvrdila Kristýna... Čtvrt na devět. Dole u Skřivánků se otevřely dveře. Tentokrát se dívka nepodívala nahoru. Nešla ulicí dolů. Směřovala k paneláku. Za chvíli drnčel u Heleny zvonek.
"Haló?"
"Heleno? Prosím tě, otevři mě. Musím s tebou mluvit."
"O čem??"
"To se přes zvonek blbě vysvětluje."
"Co tak najednou?? Myslela jsem, že už mě nechceš vidět..."
"Prosím..."
"Fajn, pojď nahoru."

Lehké zaklepání na dveře. Helena je pootevřela. Kristýna vypadala poněkud zkroušeně. Helena chtěla věřit, že se to dá všechno hodit za hlavu a prostě ji obejmout. Říct jí, že to bude v pořádku...ale nešlo to. Postávaly ve světle zářivky, obklopené trapným tichem. Těch pár vteřin se zdálo být nekonečných, než Helena ty dveře otevřela dokořán.
"Půjdeš dál?"
"Pokud ti to nevadí..."
"Ne..." chlad vlastního hlasu Helenu vyděsil.
Kristýna vešla dovnitř. Přistoupila k oknu a téměř nepřítomně hleděla do ulice. Helena ji pozorovala. Její pocity se mísily, převalovaly jako vlákna mlhy. Líné a chladné, halící slunce do barvy popela. Zároveň se hnaly překotně jako zdivočelý plamen. Neustále se v ní rodil, aby zanikl pod nánosem té chladné mlhy.
"Kristýno?"
"Jde o ten sen. Řekneš mi, že je to blbost, ale já se toho pocitu nedokážu zbavit"
"Jaký sen?"
Kristýna se odvrátila od ulice a podívala se Heleně do očí s téměř neochvějnou jistotou.
"Ty víš o čem mluvím."
"Nejsem si jistá..."
"Zdálo se mi o tobě. Dnes a včera."
"Řekla jsi mi, že nejsem připravená na to, co je za tou zdí...co jsi tím myslela?" Helena ukázala na protější stěnu.
"To právě netuším. Měla jsem pocit, že tam je něco hnusnýho. A to klepání...jakoby si pro tebe někdo šel. Měla jsem o tebe strach."
"V tom bytě vedle nikdo nebydlí...strašně dlouho je prázdný..."
"Možná právě proto...je tam něco..."
"A co ta takzavaná inverze?"
"Dřív jsem mívala takové sny, ale nikdy tak intenzivní. Viděla jsem různé lidi. Vždycky když to přicházelo, křičeli, utíkali a schovávali se. Ty, co to nestihli, rozpustil kyselý déšť...ah...asi mě máš za cvoka, ale-"
"Bylo to příliš skutečné. Je fajn, že tě můžu vidět alespoň ve snu."
"I když je ten sen noční můra?"
"Noční můra by to byla, kdyby se ti něco stalo..."
"Heleno, proč se nám to zdá?" Protože mi chybíš a já tobě...sakra!
"Já nevím, Kristýno."
"Měla bych jít." Ne, nechoď. Ještě ne...
"Dobře."

Ležela ve vaně, naplněné téměř po okraj. Pěna se vytratila. Voda ochladla. Zbytky páry se převalovaly malou koupelnou. Postupně páru nahradil jemný opar cigaretového kouře. Hleděla před sebe. Zelené kachlíky. Z rohu se rozrůstala plíseň. Požírala zažloutlé spáry a barvila je načerno. Pravdou však je, že plíseň v koupelně bylo to poslední, co ji zajímalo. Natáhla ruku a čerstvý nedopalek udusila v popelníku na podlaze. Vzala si hned další cigaretu. Jemná zář plamínku zapalovače propůjčila pobledlému obličeji živější barvu. Alespoň na pár sekund. Pak zůstalo opět jen bojácné světlo sotva fungující lampy. Světlo ztracené v kouřové mlze. Zkřehlými prsty odložila zapalovač zpět na podlahu. Kdesi v dálce zvonil telefon. V dálce vedlejšího pokoje. Nehnula se. Pořád zírala před sebe...

Z vany vylezla kolem půl desáté. Zatímco se oblékala do pyžama, něco na stěně u kuchyně upoutalo její pozornost. Visel tam obraz. Helena neměla tušení, kde se tam vzal. Žádný obraz tu přece nemá. Vzala obraz ze stěny. Na zdi zůstala po obraze světlá, čtvercová stopa. Jakoby tu obraz visel léta. Barvy na malbě vybledly. Přesto měla pocit, že je součástí toho obrazu a všeho, co zobrazuje.
Těžební věž, obklopená haldami popela. V popředí stála osoba v plynové masce a potrhaném, ochranném oděvu. Ukazoval kamsi dozadu. Všimla si, že za věží prach tvoří černý vír. Prach jen tak nepoletoval kolem. Pomalu se stával součástí zatím malého víru. Něco se blížilo. Za kulatými průzory masky spatřila vytřeštěné oči. Přestože ústa zakrýval filtr, věděla, že něco křičí. Popel se začal hýbat. Vdechovala ho. Vír se otáčel a zvětšoval. V dálce se ozývala siréna. Muž cosi křičel, ale jeho slova spolklo syčení prachu. Těžební věž se postupně ztrácela v černé mlze víru. Vzduch získával kyselý odér. Muž pořád třepal rukou dozadu. Jeho zoufalý výraz. Nakonec se rozpadl v prach. Závan silného větru jí rozevlál vlasy. Nahnal jí do plic popel a hnědouhelný prach. Oči jí slzely. Zírala do té zkázy. Jen ona a vír...

Rozběhla se korodující ulicí. Silnice jí praskala pod nohama. Kolem prosvištěl motocykl. Zaslechla za sebou hrůzné výkřiky, ale neohlédla se. Utíkala pořád dopředu. V dálce spatřila budovu. Míjela koleje, které se náhle s vrzáním zkroutily. Budova v dálce se třásla. Kovové trámy, podpírající venkovní střechu, s rachotem praskaly. Střecha se rozpadala v prach. Nádražní budova se proměnila ve zříceninu. Helena změnila směr a utíkala k vlaku. Ten ještě nestačil podlehnout. Zatím...

Kola vlaku se s vrzáním dávala do pohybu. Helena zrychlila. Vlak tušil co se blíží. Nechtěl tam zůstat. Nenechávej mě tu. Kola tušila vzdálený lomoz kolejí. Kroutily se jako vysušené kořeny stromů. Trouchnivěly. Praskaly. Kdysi lesklá ocel umírala na rez. Kola se otáčela stále rychleji, aby unikla rezavým šlahounům, po kterých žádný vlak už neodjede. Helena běžela vedle kolejí těsně za vlakem. Zraky upírala na madlo vedle posledních dveří vlaku. Ještě kousek. Ještě kousek... Donutila nohy běžet ze všech sil, aby dosáhla na madlo. Rukou objala rezavou tyč a vyskočila na mřížové schůdky. Vrhla se do polootevřených dveří. Vestibul páchl močí. Přepážka, oddělující vestibul od sedadlové části, byla celá popraskaná a špinavá. Vyjímaly se na ní zbytky reklamních plakátů. Cáry papíru, počmárané vybledlou lihovkou. Dveře přepážky ležely vyvrácené na podlaze mezi sedadly.

Opřela se o přepážku a snažila se popadnout dech. Dívala se skrz okno koncových dveří vlaku. Viděla na koleje. Připomínaly spíš klikiháky, než dvě rovnoběžky. S hrůzou si uvědomila, že to skoro křečovité kroucení se vůbec nevzdaluje, právě naopak. Koleje se najednou vzedmuly jako přílivová vlna. Pražce vyletěly do vzduchu a rozpadly se. Prohnuté kolejnice udeřily do střechy vagonu. Náraz Helenu strhl na podlahu. V zadní stěně vagonu se objevily promáčkliny a trhliny. Začaly rezivět. Rez je zvětšovala. Zažírala se do kovu. Šířila se vagonem jako nakažlivá choroba. Mačkala zadní stěnu jako kus papíru. Helena rychle vstala a rozběhla se na druhý konec vagonu. Slyšela za sebou praskání skla a nářek trhané oceli. Zastavila se u přepážky mezi vagony. Ohlédla se. Polovina sedadel převrácená vzhůru nohama. V podlaze praskaly zářivky. Jakoby chtěl vagon někdo vyždímat. Helena s námahou otevřela těžké dveře přěpážky. Kovové pláty mezi vagony tvořily velmi nestabilní podlahu. Klouzaly mezi sebou. Třásly se tak intenzivně, že musely každou chvíli vyletět z držadel. Helena rychle přeběhla do druhého vagonu. Zastavila se uprostřed. Její obavy se naplnily. Vlak sice nabíral na rychlosti, ale rezavění se nezastavilo. Běžela dál. Z jednoho vagonu do druhého.

Vrhla se k dalším dveřím, ale nešly otevřít. Za sklem protějšího vagonu byla tma. Přepážka následujícího vagonu vypadala jinak. Možná jde o lokomotivu. Vykoukla z nejbližšího okna. K šedému nebi stoupal černý kouř z komínků lokomotivy. Ohlédla se na druhou stranu. Tam vládla černá mračna víru. Vítr odtamtud přinášel prach a kyselý odér. Zjistila, že předchozí vagony se nějak záhadně odtrhly od vlaku. Bezmocně ležely na kolejích, dokud se jich nezmocnila zkřivená chapadla kolejí. Mačkala je a křivila...a pak do vzduchu vystřelily gejzíry červeného prachu. Zůstal tak jen první vagon, zavěšený na uhánějící lokomotivě.

Koutkem oka zahlédla cosi na konci vagonu. Někdo tam stál. Při pohledu na něj ztuhla. Šel pomalu k ní. V otrhaném kabátě bez rukávů. Paže pokrývalo velké množství zarudlých ran. Kolem obou zápěstí se svíjel ostnatý drát. Zuby drátu rozedraly kůži i žíly pod ní. Leskly se lepkavou krví. Zaschlá krev na pažích, na rukách...a na obličeji. Oči měl zašité drátem. Přesto cítila jeho ostrý pohled. Na rtech měl průhlednou páskou přilepenou žiletku. Množství krve kolem úst značilo jak moc je ostrá. To mu nijak nebránilo mluvit.
"Ony tě chodí navštěvovat?"
"Co jsi...? Kdo jsi...?"
"Znáš mne až moc dobře, Heleno."
"Nemyslím si..."
"Oni říkají, že jsem Tišitel..."

Natáhl k ní paži a ohnul dlaň nahoru. Viděla v jeho dlani dlouhou, krvavou rýhu. Zaslechla svist a trhla sebou do strany. Na tváři ji něco řízlo. Do dveří, těsně vedle její hlavy, se zakousla žiletka. Znovu k ní nasměroval dlaň. Z rýhy vyletěla další. Stihla si dát ruku před obličej, takže žiletka uvízla v její dlani. Odmrštila jeho ruku do strany. Při tom si dlaň ještě víc pořezala o zuby ostnatého drátu na jeho zápěstí. Žduchla do něj. Svalil se na zem. Znovu zalomcovala kovovými dveřmi, ale nehnuly se. Hledala, čím by mohla rozbít sklo ve dveřích. Popadla vylomené skládací sedadlo a udeřila jím do skla. Po několika ránách sklo křuplo a rozbilo se. Všimla si, že Tišitel pomalu vstává. Upřel na ni své slepé oči. Nasoukala se do úzkého okna dveří. Nestačila udržet rovnováhu a rovnou přepadla na kovové pláty. Ani nestačila zařvat bolestí, protože si vyrazila dech. Cítila na bocích řezné rány. Z okna trčely střepy s krůpějemi její krve. V okně se zjevila jeho tvář. Vypadal jako příšerný portrét, rámovaný krvavými střepy.

Nabrat dech se jí dařilo ztěžka. Jenže v okně se mihla jeho otevřená dlaň. Belhala se ke dveřím lokomotivy. Pár žiletek zacinkalo o kov. Jedna se jí zařízla do ramene. Otevřela poslední dveře. Když se za ní zavřely, uvědomila si, že nemá kam utéct. Žiletka v dlani ji pálila. Pomalu ji vytáhla. Bolest tím nijak nezmírnila. Vytáhla taky tu z ramene. Jenže na vytahování skla z boků a stehen už není čas. Vběhla do strojovny. Nepřekvapilo ji, že vlak nikdo neřídí. Z okna strojovny spatřila jakousi budovu. Koleje vedly přímo do obrovské brány.