Obyčejná holka - část 1. Impulz

12. října 2010 v 20:32 | g.schreiber |  SILENT HILL
OBYČEJNÁ HOLKA



Část první - Impuls


Motá se jí hlava...tři kruhy...prolínají se...obtáčejí...ona sama jakoby stála uprostřed... Všechno se točí kolem ní...pulzuje to...pulzující rudá kapalina, jejíž potůčky se pravidleně stáčí...krev, co se vznáší jako oheň ve stavu beztíže...beztíže...také ona se vznáší - v nitru té příšerné cirkulace...tak lehká...tak těžká...tělo pod nánosem hříchů. Dívka se nevznáší, ale padá...

Lákavé skučení větru. Bílý dech mlhy. Okolí je najednou příliš statické. Těžkopádné...Reálné. Rozhlíží se kolem sebe. Odvrací pohled jinam, aby se zase podívala zpět. Její kroky nejistě duní o kovové mřížoví. Oči bloumají ze strany na stranu. S poděšeným údivem a skrytou zvědavostí. Jakási stavba z vlnitého plechu...otřískané lavičky...všechno nasáklo krví...krev způsobila rozsáhlou korozi...všechno tu podléhá rozkladu...hniloba prodchnula chladný vzduch. Jemný tanec mlhy se stává jediným pohybem v tomhle místě...

"Kde to jsem?" Zábavní park Lakeside. Na lavičkách se povalují obrovští, plyšoví králíci. Růžoví, roztomilí králíci. Veselé oči. Úsměv potřísněný krví...Pozorovali ji. Nehybně zhypnotizováni každým jejím pohybem. Pomalu je obcházela a v duchu se modlila, aby najednou nevstali. Nevstanou. Nikdy. Jaktože ji to místo ničím nepřekvapuje? Do nitra se pomalu vkrádá strach. Není to tím místem. Nezpůsobují to rezavějící stěny, ohozené krví. Ani znepokojivé dunění podpadků o mřížovou podlahu. Dokonce ani intuice křičící, že se každou chvíli stane něco strašného. V jejích očích se zračil zmatený strach...Nikoli z neznáma. Naopak z něčeho, co je tak odporně blízké. Slizskými prsty se to dotýká její mysli, když spatří pod mříži rezavé traverzy, tonoucí ve tmě...a nůž s blyštivou čepelí, který příliš pevně svírá v pravé ruce...

Nejistě otevřela dveře budovy. Ozvalo se bolestivé zasténání rezavých vrat. Moc toho neviděla. Nejdřív slyšela mlaskání. Kužel baterky odhalil mrtvolu, jejíž torzo se válelo opodál na tom příšerném mřížoví. Příliš rozsápané na to, určit jeho původ. I když se v mrtvole válela klubka červů, krev vypadala naprosto čerstvá...V hlavě by jí teď mělo znít tisíce otázek, ale slyšela jen šum...chrčení nefunkčního rádia...statika nabývala na intenzitě. Pohled do neurčité tmy, někde za tím torzem. Jenže baterka trpí slepotou. Další mlasknutí, tentokrát zřetelnější...přestalo ji to zajímat. Rychle se otočila. Míjela mnohé dveře, protože věděla, že jen jedny jsou správné. Ty, co vedou k naprosté zkáze. Otevřela je. Prudce za sebou zabouchla. Šumění ustalo. Jenže místo něj v dálce zaslechla jakési skřípění. Pravidelný, odporný zvuk, připomínající zuřivé bzučení agresivního hmyzu. Bzučení zní stále hlasitěji. Nechtěla čekat, co hodlá vystoupit ze tmy. Ukryla se v ní také. Vypnula baterku. Jenže nečekala, že tma bude tak razantní. Skřípění se najednou rozléhalo odevšad. Jakoby někdo vzal klubko jehlic a skřípal jím o tu odpornou mřížovou podlahu. Zvuk příjemný asi jako když ušima projíždí ostnatý drát. Přesto se donutila vykročit před sebe. Udělala sotva pár kroků a cosi ji prašilo do obličeje. Ztratila rovnováhu. Spadla na záda a vyrazila si dech. Chvíli bojovala s plícemi než konečně dech popadla. Najednou si uvědomila, že neleží na podlaze, ale na...čemsi. Cosi tvrdého a na povrchu mazlavého. Odvrátila se a rychle vstala. Zapla baterku a rozběhla se. Snažila se nevnímat, že ji ten strašný zvuk pronásleduje. Odmítala uvažovat nad tím, do čeho to sakra spadla. Neřešila, co způsobilo řeznou ránu na její tváři. Běžela. Vyhýbala se velikým průrvám v mřížoví. Nekonečné jámy. Kdyby tak nezapnula baterku...Skřípění neustávalo...Zvuk překotného tlukotu srdce. Zvuky se spojovaly. Obraz se začal míhat. Prostor obtékal kolem ní. Ty průrvy...ta tma...

Dopotácela se ke schodům. Vedou někam nahoru. Točité schody...Ne, nejsou točité...zase se jí motá hlava...Přesto dokázala vyběhnout až na jakési nástupiště. Horská dráha. Jak výstižné! Zvuky utichly. Slyšela jen vlastní zběsilé dýchání. Když se vydýchala, přistihla se, jak zírá do prohlubně v kolejích horské dráhy. Tudy to nepůjde. Dolů se určitě nevrátí. Vykročila na horskou dráhu druhým směrem. Nevím, co si od toho slibuješ...Jenže jinudy to nejde. Úzké koleje podpíralo dřevo a rezavé pletivo. Mohla by sešplhat po železné konstrukci, jenže rámy konstrukce jsou od sebe příliš daleko. Cestou ji opět provází mlha. Přesto v ní rozezná imitaci jakési hory, kolem níž se horská dráha vine. Také hora podlehla rozkladu. Krev...Zaslechla křik. Leknutím div nespadla z kolejí. Malé dítě. Řezavý zvuk se rozléhal, že těžko rozeznala odkud vychází. Pokračovala v cestě...Co když to bylo varování?? Chci odsud pryč!! I pach vlastní krve, zasychající na tváři jí připadal odporný...Otřásla se. Hrozná zima. Moment, to se začly třást koleje! Třes nabýval na intenzitě...Co to...? V dálce zahlédla téměř oslepující světlo. Hluk vlaku. Skoč! Ne, je to moc vysoko! Tak umři! Obejmulo ji světlo. Hebký dotek smrti. Její tělo zakřičelo. Zbyl po něm krvavý flek...krev...

Něco ji tlačilo do hlavy. Cítila vůni dřeva. Otevřela oči. Jen sen? Chvíli se rozkoukávala. Cítila se unavená. Samozřejmě...jen sen. Usnula u stolu ve fast foodu...Happy Burger.
"Taková noční můra" přesto tak skutečná...Pohlédla skrz žaluzie. Rudá obloha. Zapadá slunce. Chvíli zmateně civěla z okna. Nádherný západ slunce. Nebe je téměř sytě červené...jako...
Kolik je hodin? Hodinky říkají něco po půl sedmé. Ohlédla se kolem sebe. Sedělo tu pár lidí. Jedna žena se na ni vyčítavě podívala. Holka za pultem jen povytáhla obočí. Jděte se vycpat. Nevšímala si jich. Nemůže tu ztrácet čas. Pomalu vstala. Zastrčila si pod vestu řetízek s přívěskem. Dárek od táty k narozeninám. Kruci! Nestihla sehnat tátovi tu věc do psacího stroje. Někde má na lístku přesný název. Jenže teď už bude určitě skoro všude zavřeno. Zatraceně! Stroj se mu pokazil před měsícem. Zrovna když měl psavou náladu. Proč si nepořídí radši počítač? ...Ale táta je příliš nostalgický
"Víš kolik jsem na tom stroji popsal stránek? Na počítači je to příliš jednoduché. Psát na stroji je umění" Je fakt, že ona na stroji psát neuměla. Zkoušela to jednou. Pětiřádkový odstavec psala skoro desetkrát. Za stejnou dobu, za jakou on zvládl přepsat několikastránkový rukopis...Musí mu zavolat...

Vyšla z restaurace Happy Burger. Už abych byla doma. Zahla do chodby nalevo. K telefonním automatům. Zvedla sluchátko a naházela pár mincí. 545 6487...
"Mason. Haló?"
"Tati, to jsem já..."
"No, ahoj! Už jdeš domů??"
"Jo. Promiň, že jsem nezavolala dřív."
"No jo, zase jsi trávila hodiny v obchodech s oblečením, chápu..." usmál se do telefonu.
"Jo, řekla bych, že jo...ale každopádně - teď už půjdu domů. Jo a nesehnala jsem tu věc, o kterou jsi mě požádal..."
"To nevadí. Seženu to později. Hlavně buď doma co nejdřív, ano?"
"OK."
"Dávej na sebe pozor"
"OK, dám si pozor."
"Mám tě rád, Heather."
"Taky tě mám ráda, tati."

Zavěsila. Táta měl dobrou náladu. Ale zřejmě si dělal starosti. Zahlédla postaršího muže. Stál opodál. Naznačila mu, že telefon je volný, ale muž jen zakroutil hlavou a dál na ni upřeně zíral. O co mu ksakru jde?? Dávej na sebe pozor. Jo, dám na sebe pozor. Nedala na sobě znát nervozitu. Přesto vykročila raději k záchodkům než k eskalátorům. Nechtěla kolem muže projít. Pěkně blbej nápad. Co když půjde za mnou?? Zaslechla za sebou kroky. Kroky...skřípění...
"Heather.."
Sakra! On mě zná?!
"Musím s tebou mluvit. Jmenuji se Douglas Cartland. Jsem detektiv."
"Detektiv? Opravdu?" Povytáhla obočí. To jeho ošuntělé oblečení. Obličej zarostlý šedými vousy. Kruhy pod očima..."No, pěkně se mi s Váma povídalo..." odsekla a pokračovala v cestě.
"Počkej, je tu někdo, kdo si s tebou potřebuje promluvit. Dej mi hodinu, ne půl hodiny svého času."
"Táta mi vždycky říkal, abych se nebavila s cizími lidmi."
"Je to velmi důležité. Jde o tvé narození..."
Protočila panenky "Nezajímá mě to!"
Razantně vykročila k toaletám. Za zády pořád slyšela jeho kroky. Jsem na konci chodby. Slepá ulička. Nutkání sáhnout po noži. Proč ho vlastně nosí raději než paralyzér...? Už toho má dost! Náhle se nasupeně otočila.
"To mě furt budete sledovat?!?! Mám začít křičet?!"
"Promiň, počkám tady." Udělal rukama skoro obranné gesto.

Vešla na záchody. Pěkně divnej detektiv! S takovou přijdu domů bůhví-...Co to? Na jednom ze zrcadel se vyjímal jakýsi červený symbol...Rozeznala dva soustředné kruhy. A tři malé kolem středu vnitřního kruhu. Připadalo jí, že se ty tři malé kruhy otáčejí. Ten znak vypadá tak povědomě...odkud ho zná? Jednou ho někde viděla, ale kde?? Kruhy se otáčejí rychleji. Pocítila mírnou závrať. Přesto hleděla na rudý symbol ve snaze si vzpomenout. Jenže čím víc se snažila, tím víc ji bolela hlava. Odvrátila zrak. Chytla se za čelo. Stála, víčka semknutá. Snažila se získat ztracenou rovnováhu. Po chvilce letmo pohlédla do vedlejšího zrcadla. Nenáviděla ten pohled. Neměla ráda zrcadla. Jakoby na druhé straně byl jiný svět. Svět diametrálně odlišný. Stejně jako ta dívka co na ni zírá. Není to ona - jen jakási napodobenina...Připadlo jí to jako naprostá hloupost, ale zároveň se toho pocitu nedokázala zbavit. Najednou se zarazí.Holka v zrcadle vyděšeně vyvalí oči. Chvíli na sebe nechápavě civí. Bílá vesta. Riflová zelená sukně, hnědé kozačky...i ty zatracený potítka a rolák bez rukávů, který sotva nosí. Přesně tohle oblečení měla v tom snu...

Zakroutila hlavou. Hloupost! Rezolutně se otočila směrem k oknu. Není to nic než výplod mozku. To oblečení nosím celý den. Freud by řekl, že je to celkem logické. Jedna kabinka je zavřená. Zaťukala na dveře. Z druhé strany někdo zlehka zaklepal. Tedy obsazeno. Doufám, že tam slečna zůstane ještě dlouho. Vypadalo by to dost blbě, kdyby mě nachytala, jak lezu oknem pryč. Připadala si jako idiot. Ocitla se v úzké uličce. V dálce zapadalo slunce a ulička získávala narudlý odstín. Blíží se večer. Povzdechla si. Budovu lemuje oplocení z vlnitého plechu. Z jedné strany hromada dřevěných krabic, avšak z druhé strany stálo v uličce auto. No tohle mi fakt pomůže! Mohla bych to obejít...no nic. Ale jak to auto sem vůbec zaparkovalo...? Jedinou možnost poskytují dveře, vedoucí zpět do budovy. Nechce se vrátit. Jenže co nadělá? Vešla dovnitř.

Procházela bludištěm chodeb. Chodby vypadaly téměř identicky. Šedá, ne příliš udržovaná podlaha. Zašlá omítka. Sem tam řada kovových skříněk. Nic neříkající nástěnky. Spousta zamčených dveří, nesoucí názvy obchodů nákupního centra. Jistě - tahle spleť chodeb musí být část pro zaměstnance. Jak odlišná od nákupního centra samotného. Obchody jsou venku samé pozlátko. Naleštěné podlahy, všude čisto, svěží zeleň a blyštivé výlohy...Do mysli se jí začaly znovu vkrádat dost podivné úvahy. Jakási alegorie dvojakosti a vlastní zaslepenosti. Začla si připadat jako nějaká rádoby intelektuálka, brojící proti konzumerismu. Co je ksakru špatného na tom, že člověk rád nakupuje?? Jenže o to vlastně vůbec nejde, viď Heather? S konzumem to nemá nic společného. S něčím jiným. S něčím, co nepříjemně jitřilo její mysl. Získalo to pevnější obrysy, když otevřela dveře na konci chodby...

Vešla do haly. Chvíli zaraženě hleděla před sebe. Co se tu stalo?? Zamračeně bloudila očima po špinavé podlaze, vyvrácených rostlinách a všudypřítomných flecích, o jejichž původu raději nechtěla nic vědět. Fleky na steně, podlaze, výlohách zavřených obchodů...Viděla je zřetelně, i přes tlumené světlo. Vycházelo z polootevřeného butiku. Podlézala nedovřená vrata, zasahující do poloviny dveří. Již v podřepu si všimla předmětu na podlaze, pohozeného kousek ode dveří. Pistole. Klasická pětatřicítka. Táta má podobnou. Co tu sakra dělá pistole?? Neohlížela se. Nepozastavovala se nad tím, že v butiku nikdo není. Veškerou pozornost věnovala předmětu na podlaze. Ty fleky v hale...Zvedla zbraň z podlahy a stále v podřepu si ji prohlížela. Zbraň je odjištěná...Mlasknutí. Ozvalo se tlumené mlasknutí. Okamžitě pohlédla směrem ke kabinkám vzadu.

Je pro mě pozdě, příliš pozdě. V ten moment zkameněla a s krutou jednoduchostí si uvědomila bezvýchodnost vlastní situace. Bez mála tři metry od ní stálo monstrum, ohryzávající torzo prodavačky. Spokojené mlaskání. Trhání masa. Dívčino mrtvé mlčení. Právě nebohé dívce nejspíš patřila ta zbraň. Nic z toho by nebylo tak příšerné jako fakt, že ta bytost vylezla přímo z její noční můry. Přes dva metry vysoká, oteklé ruce až po zem. Ačkoli to nemělo oči, hladově na ni zíralo. Vstalo od ohryzaných kostí a pomalými pohyby se přesouvalo k Heather. Horní část těla se podivně otáčela a kymácela. To přece není možné. To nemůže...Namířila na tu věc zbraní, doufaje že zaplaší vlastní halucinaci. Zoufale přimhouřila oči.
"Zůstaň tam!" Chtěla působit sebejistě, ale o to víc se jí třásl hlas. Monstrum jen spokojeně zabručelo a udělalo další dva kroky.
"Jdi ode mě sakra pryč!!" další marný pokus. Vystřelila. Monstrum se nezastavovalo. Znovu zmáčkla spoušť. Pak znovu a znovu...jeden náboj za druhým, dokud si s hrůzou neuvědomila, že mačká naprázdno. Pistole bezmocně cvakala. Zkroušeně pohlédla na zbraň, přestože z nevelké vzdálenosti se na ni usmíval východ. Uteč! Uteč pryč! Stejně je pozdě...Stál před ní. Hlava se mu zběsile kroutila a najednou se svalil bezvládně k zemi. Podlaha zaduněla. Chvíli sebou škubal...a pak naposled...zpod těla vytekla temně rudá krev. A nebylo jí málo.

Heather se stále třásla. Div popadala dech. Nevěřícně hleděla na podlahu. Její oči se nedokázaly vymanit z toho výjevu.
"Co to kčertu je?!"
Opatrně se k tomu přiblížila. Pomalu. Nikdy o ničem takovém neslyšela. Mohla se snažit kategorizovat, jak chtěla. Racionální úvahy nyní ztrácí veškerý smysl. Žádný sen ani halucinace. Ani stupidní výmluvy, že jde o kostým. Stála tomu tváří v tvář. Páchlo to. Je to monstrum. Monstrum! Jakákoli jiná možnost je nepřípustná! Jsi šílená! Odvrátila konečně zrak. Pohled na pozůstatky prodavačky. Chudák holka. Měla bych zavolat policii, ale asi by mi nevěřili, kdybych řekla: ,Někoho zabilo monstrum.´ A ještě k tomu cynik. A co mám asi tak dělat?! Obličej rozervaný na kost. Dutý pohled lebky. Zbytek se už nedal považovat ani za torzo. Nevěděla, zdali měla prodavačka pruhované tričko, nebo skrze cáry prosvítají obnažená žebra. Odvrátila se. Šla ke vchodu pro zaměstnance. Do haly nemá cenu se vracet. Pod pultem si všimla otevřené zásuvky. Válelo se tu několik nábojů. Posbírala je. Ještě před chvílí byla téměř k smrti vyděšená. Pořád nechápala, co se vlastně stalo. Co kdybych tu pistoli nenašla...?

Vyšla z krámku a pokusila najít jinou cestu ven. Jediné odemknuté dveře vedly na boční schodiště. Hmm, čím dál, lepší. Vyšla do druhého patra. Intuitivně následovala dlouhou chodbu. Dlouhou šedou, špinavou chodbu. Otevřela další dveře. Ah, střed nákupního centra. Naleštěné podlahy a fontánka v prvním patře, v jejíchž útrobách svěže zurčela voda. Viděla fontánku z druhého patra díky obrovskému, kruhovému ochozu. Vzpomněla si na předešlou halu. Téměř zborcená, zničená špinavá...a fleky. Znovu ji přepadl pocit, že je oklamána. Že jí někdo předkládá pouhou iluzi...

Všechno je tu zavřené. Butiky i potenciální východy. Tudy bych se dostala k eskalátorům. Jenže východ blokují vrata. Obchod s knížkami zavřen, kavárna zavřená a pekárna taky. Napadlo ji vrátit se stejnou cestou, kterou přišla. Asi ji nic jiného nezbyde. Doufám, že mezitím všude nezavřou. A detektiv už to doufám vzdal. Zatracenej chlap! Tohle by se nestalo, nebýt jeho! A nebýt toho, že jsi byla zbabělá...Chystala se obejít ochoz a vrátit se. Ale moment...ve dveřích knihkupectví vězel klíč. Maličký klíč, sotva ho viděla. Přiběhla ke dveřím. Museli ho tu zapomenout. Odemkla prosklené dveře a vešla dovnitř.

Maličké knihkupectví. Není specializované, takže tu nejspíš vlezou jen populární tituly a de facto komerční tvorba. Knihy, které mohla sehnat kdekoli jinde. Vlastně o tom vypovídá už název obchodu. "My Bestseller." Projde regálem a oči jí padnou na Shakespeara. Pod pěti knihami se vyjímal nápis "Akce!!" Cenu několikrát přepsali, takže nemohla přečíst kolik chtějí za Shakespearovu antologii. Král Lear. Nečetla. Ani Hamleta. Romeo a Julie. Ehm. Bez komentáře. Ah, Macbeth. To je něco jiného. "Životje pouhý stín, ubohý herec, co chvíli křepčí, křičí na scéně. a zmlkne navždy." Věta, na kterou nezapomene. Příběh, kde nic není zdaleka takové, jak se na první pohled zdá...Othelo...o čem byl Othello? Četla tu hru, ale je to už dávno. Obcházela pult. Othello...taky se dopustil hrozného činu...byl zaslepen. Nesprávná osoba jej využila pro vlastní účely. Využil jeho zaslepenosti..."Démon roztahuje svá křídla. Zastavte to! Zastavte to, než se vaše dcera stane obětí!" Odkud to zná?! Mírně se jí zatočila hlava... Nejsem vyspaná...

Vzala za kliku zadních dveří. "Pouze zaměstnanci." Zajisté. Otevřela. Vykoukla ven. Na chodbě někdo stál! Doufám, že je to majitelka obchodu. To je fuk - je to člověk. Heather se optimisticky rozběhla. Užuž chtěla ženě vracet klíče. Místo toho nesouvisle vyhrkla:
"Hej, počkejte. Co se tu děje? Kde jsou všichni? A ty divný příšery...?"
"Přišli, aby se stali svědky začátku. Znovuzrození ráje, zneužitého lidstvem." Cože...??? Co je tohle za odpověď?! Tady něco nehraje. Ta žena tu stála. Nejevila jedinou známku překvapení. Jako by na Heather čekala. Její bledá pleť. Vychladlé oči bez obočí. Bílé vlasy. Přesto nemohla mít víc jak třicet let. Bosé nohy a zašlý tmavomodrý plášť. Žena působila jako zjevení. Jenže to Heather nehodlala připustit, proto začla být drzá.
"O čem to mluvíte?!"
"Copak nevíš? Tvé síly je zapotřebí" Téměř medový hlas a příšerně chladný zároveň.
"Jak to asi mám vědět??"
"Já jsem Claudia."
"A co jako?!"
"Vzpomeň si na mě. A stejně tak na své skutečné já" jako by se Claudie ta poznámka dotkla. Přesto si její tvář zachovala kamenný výraz. Při tom se dívce neustále dívala do očí. Claudia na ni ukázala "tím se totiž musíš stát. Ta co nás povede do ráje s krví na rukou." Heather zakroutila hlavou. Když se Claudii podívala do očí, nepříjemně ji zamrazilo. Co když ta žena...?
"Claudie, správně? To vy jste tohle všechno způsobila?"
"Byla to ruka boží..."
Ty její vybledlé oči. Malé pichlavé panenky. Dlouhý pohled, co dívku provrtával, že ji začla bolet hlava. Ten zvuk. Jakýsi zvuk jí propichoval uši. Směsice zvuků. Obraz se rozmazával. Zacpávala uši, ale tím se zvuky staly konkrétnější. Slabý zvuk sirény se ztrácel v jakémsi chrčení. Ale nejhůř zněl ten hrdelní hlas. Hluboký. Jakoby ji volal. Dřepla si a snažila se zamezit přístup zvuku, aniž si uvědomila, že ty zvuky vycházejí z jejího nitra...Letmo zahlédla, jak se Claudia usmála a spokojeně kývala hlavou. Otočila se a zmizela v boční chodbě.
"Počkejte!" Vlastní hlas nepoznávala. Zvuky se postupně však vytrácely a s nimi i bolest. Dívka se postavila na nohy. Trošku zavrávorala.
"Nechápu to. Na co chce, abych si vzpomněla?" Ta žena si mě musí s někým plést...

Najednou si vzpomněla na něco, co znala jen z otcova vyprávění. On se o tom zmínil vždycky jen okrajově. Mluvil o tom nerad. Když prý měla pět let, přepadl je nějaký muž. Vytáhl na tátu zbraň. Jenže táta byl rychlejší a muže zastřelil. Spousta svědků tehdy dokázalo, že šlo o jasnou sebeobranu, tudíž tátu neposlali do vězení. Říkával, že to musel být nějaký blázen. Že prý táta ani nevěděl, co ten muž chtěl. Jenže Heather si najednou zcela jasně vybavila jak s otcem čekala na podzemku. S křikem se k nim přiřítil nějaký muž s hodně šíleným výrazem ve vytřeštěných očích. Pamatuje si ten příšerný pocit. Přimkla se k otci.
"Vrať nám ji ty zlosynu!!!" zařval muž. Pak jen pohled na blyštivou pistoli. Tátův rychlý pohyb a prásk!

Odněkud zaslechla chrčení. Jako když šumí televize. Zahla do stejné chodby jako Claudia. Dostala se k výtahu. Svezu se do prvního patra a snad se odsud konečně dostanu. Možná...Vešla dovnitř a zmáčkla jedničku. Výtah se poslušně rozjel. To chrčení...na zem najednou něco spadlo. Ohlédla se. To je kapesní rádio! Co tu sakra dělá kapesní rádio?? Vzala červenou krabičku. Tak tahle věc má na svědomí to chrčení...Ale k čemu mi bude, když je pokažené? Dveře výtahu se otevřely. Co to? Strčila rádio do kapsy. Kam jsem to dojela? Že by suterén? Světlo výtahu nedokázalo proniknout do temné místnosti. Heather opatrně vchází dovnitř. Ve tmě rozezná jen rozbité kachlíky podlahy. Zažloutlé a místy hrozně špinavé. Kolem sebe tušila obrysy jakéhosi oplocení. Krucinál, zmáčkla jsem jedničku a tohle určitě není první podlaží...Chrčení rádia zvyšovalo frekvenci stejně jako tep jejího srdce. Zaslechla jakési tlumené rány...bouchání do plechu. Někde před sebou. Zasténání. Znovu třískání o plech...Zastavila se. Zírala do tmy. Náhle někdo rozsvítil...

Dívka vykřikla! Spatřila jen letmo...odvrátila se. Nechtěla nic vidět! Zakryla si obličej, aby jej v zápětí odkryla a podívala se. Žádná místnost, ani chodba. Heather stála v dalším výtahu. Tvořilo jej oplocení a odporně špinavá podlaha. Zdivo kolem výtahu pokrývaly kachlíky zažloutlé od krve. Po tomhle hnusu se pohyboval. Podivný přízrak od něhož nedokázala odtrhnout oči. Fascinovaná i znechucená. Jeho hlavu jako by někdo rozpůlil ve dví a znovu obě poloviny sešil...Ta...ubíjející dvojjedinnost!
"Je tohle sen??" kroutila hlavou. Do nosu ji štípl zápach krve. "Musí být..." Tázavě hleděla na bytost za oplocením. Cosi zamručel a nesouhlasně zakroutil hlavou. Skřípění za zády. Nevnímala jej. Potom hrozná rána. Dveře za ní se neprodyšně semknuly. Těžká mříž sebou sekla o podlahu. Heather se okamžitě ohlédla. Rezavá, kovová zeď, vytvořena dveřmi, zajištěna mříží...Obrátila se zpět na ten přízrak. Její prosebné oči. Prosím, pusť mě ven...Opět nesouhlasně kymácel hlavou. Výtah sebou trhl. Heather nadskočila, div nespadla. Staré, rezavé kladky výtahu zapištěly a monstrózní výtah se rozjížděl...Směrem dolů...Bytost za oplocením spokojeně zamručela.

Oplocení výtahu. Jediné, co ji od něj dělilo. Od nich. Výtah sjížděl dolů a poskytoval výhled na mnohem bizardnější bytosti. Já nechci dolů...nahlas oddechovala.
"Ani dítě by tomuhle neuvěřilo..." Kráčela pozadu k jednolitým dveřím. Cítila, jak se její podrážky lepí na podlahu. Hnis. Rozkládající se krev. Její oči přejížděly po zdech, co mizely z dohledu.  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama