KREV - část 5. Poslední Dávka

12. října 2010 v 20:15 | g.schreiber |  SILENT HILL
 Poslední dávka



Spala. V její vybledlé tváři naprostý klid. Barbara se přistihla, jak na ni civí. Kristen spala vsedě, zachumlaná v nemocničních peřinách. Nohy jí čouhaly ven. Barbara dívku pořádněpřikryla. Zkontrolovala nový váček s krví. Transfuze probíhá bez problémů. Kdyby tenhle váček našli dřív, ušetřili by sobě i té holce spostu problémů. Krev A negativní, dárce Kristen Blackwell. Ve všem je strašný bordel! Vzpomněla si jak tu začínala. Evidováním léků. Užtehdy nemohla uvěřit kolik léků v nemocnici de facto neexistvalo. Kdyby se jich ztratila celá bedna, nikdo by si toho nevšiml. A nešlo jen o nějaké prášky proti nachlazení. Jestliže se některé léky opravdu dostaly do nepravých rukou, nemohla se divit, že je v Brookhaven tolik pacientů. A co teprve krev? Nechtěla ani pomyslet, co v té krvi mohlo být, že to té holce způsobilo takové záchvaty. Mohla být zkažená? Může mit Kristen prostězvýšenou citlivost vůči cizorodým látkám? Barbara tyhle úvahy zamítla. Připadaly jí nesmyslné. Ale proč?

Pořád se snažila utíkat před tím, co vidí. Kristen Blackwell. Poslední z rodiny Blackwellových. Její dvě sestry a její matka...všechny tři se léčily v Brookhaven. Všechny tři zemřely. Barbara ztuhla. Nedokázala se zbavit pocitu, že ji Kristen pozoruje i přes zavřená víčka. Všechny tři ošetřovala Barbara...těžce polkla. Pohlédla stranou. Jenže ten pocit nezmizel. Kristen ji probodává vyčítavým pohledem. Pohledem soudce, ježmá na rtech ortel daleko horší, než smrt. Barbara se na ni obrátila. Klidněspala...

Kristen se probrala na studené podlaze. Ne, na chodníku. Mokrém chodníku, zacákaným od krve. Ten puch... Kdyžvstane, ucítí jemné kapky deště. Jenže místo pocitu očištění se dostaví cosi jiného. Pohlédne na ruce. Lpí na nich krev. Leskne se ve světle pokroucené pouliční lampy. Dokonce déšť je prosycen krví. Teprve vrzavý zvuk ji donutí zvednout oči. Stojí uprostřed dlouhé ulice. Chodník lemuje nekonečný zástup popelnic. Příšerněpáchnoucích rzí a hnilobou. Po chodníku se povalují plesnivé odpadky. Kráčí ulicí bosýma nohama. Jde pomalu. Bosé nohy se boří do mazlavé hmoty. Shnilé svinstvo se jí lepí na paty. Uždávno si zvykla na tu všudypřítomnou rez. Ačkoli si nebyla schopná to přiznat, tento svět, prostoupený krví a rozkladem ji fascinoval.

Popelnice. Vypadaly jako zkroucené v agónii. Přísahala by, že vidí v těch prorezlých dírách prosebné oči, volající o pomoc. Řada ztrápených duší, naplněné něčím, co už nikdy nikdo nebude potřebovat. Odhozený odpad, co existuje už jen proto, aby se pomalu rozkládal a jednou konečnězanikl. Déšť nesmývá. Jen řinčí o zničený plech aby připomínal tu nicotnou existenci. Je slzami. Jejich slzami. Jejími slzami. Vítr do popelnic naráží. Chce je snad odvát pryč? Svrhnout je i z tohoto světa? Ozývá se nesouhlasné vrzání. Pláčdítěte, co vychází odnikud, a přitom odevšad. Kristen jde instinktivně dopředu. Tuší odkud vzlykot vychází. Odhrne několik popelnic. Sedí tam dívka. Hlavu zabořenou v kolenou. Pořád pláče. Je jí dvanáct a jmenuje se Kristen...


"Kristen??"
Malý, bílý nemocniční pokoj. Pak Barbařiny modré oči, schované za brýlemi.
"Ano?"
"Kristen, vaše transfuze proběhla úspěšně." Její zvonivý hlas se optimisticky rozléhal pokojem. Jenže Barbařiny oči těm slovům nevěřily. Vypadaly smutně. Optimismus se během vteřiny kamsi vytratil. Barbara si najednou něco uvědomila. Zarazila se při pohledu na prázdný váček. Pak se zahleděla někam do strany. Stiskla pěsti. Chvíli přemítala. Zřejměse chystala něco říct, ale Kristen ji přerušila otázkou.
"Sestro, znamená to, že užmůžu jít domů?" Barbara hleděla do země. Podívala se Kristen do očí.
"To bohužel není tak jisté." Marně se snažila neprojevit žádné emoce. Její oči zrudly. Otočila se a odešla z místnosti.
"Sestro!!" Kristen nechápavěhleděla na pootevřené dveře. V životěnebyla tolik vyděšená, jako teď. Žádný prorezlý svět se nevyrovná tomu, co možná vyčetla Barbaře z tváře. Vypolstrovaná cela. Ne, ne, něco horšího. Barbara moc dobře ví, že mě nečeká nic pěkného. Ale co může být horšího nežvypolstrovaná cela?? Sevřel se jí žaludek. Těžko se jí dýchalo. Z chodby jen zaslechla hlasy.
"Barbaro, co je ti?" vyděšený hlas, který zřejměpatřil Eileen.
"Pacientka...pacientka Kristen Blackwell podstoupila první úspěšnou transfuzi." po těch slovech se Barbara rozbrečela.
"Ale to je dobře, ne?"
"Ne to teda není!!" vyštěkla vzteky.
"Tak o co jde...?" Barbara se místo odpovědi znovu rozbrečela. "Barb, uklidni se, ano? Barb...?"
"Co se tu děje??" doktorka Diazová. Kristen se rozbušilo srdce s takovou razancí, že tep jí divoce mlátil v uších. Kéž by ty dveře někdo neprodyšnězavřel. Zamkl. Nikdo by se nedostal dovnitř.
"Jak se daří pacientce, Barbaro?" Poslední slova, která zaslechla vyvolaly v Kristen takový nával strachu, že začala křičet. Vřískot se odrážel od stěn a vytvářel šílenou kakofonii. Kdyby nekřičela, slyšela by, jak se kroky zpomalují. Jak se ručičky na budíku pomalu zastavují. Ticho...Ztratila sílu. Její tělo se chtělo zabořit zpátky do peřin, ale místo toho padalo do neznáma...

Do neznáma? Tento svět je ti přece tak důvěrněznám...raději se schovášzde, než skončit v jejich spárech ...Ležela na lůžku. Peřiny mokré od krve. Zdi mokré od krve. Místo podlahy mříž...pokrytá krví...Zaslechla bušení někde nad sebou. Zvedla oči. Strop se nacházel hodně vysoko. Tvořila ho mříž. Spatřila nějaké postavy. Dupaly po podlaze, aby ji prolomily. Kristen rychle vstala a dveřmi vběhla do chodby.

Krev. Rez. Jak typické... Něco tu však nehraje. Tu sytěrudou červeň, připomínající nespoutaný plamen, nahradila krev namodralá ažčerná. Vlásečnicový porost, co zdobil stěny vypadá ztuhle. Bez pohybu. Bez života. A to ticho...Došla na konec chodby. Otevřela dveře s nápisem "MÁRNICE". Žádný vrzavý zvuk. Žádný zvuk! Bála se pohlédnout do chodby. Přesto zvedla oči a spatřila obrysy čehosi ostrého. Čnělo to ze zdi. Nože! Mnoho a mnoho nožů zabodnutých do krvácející zdi. Vyzdviženy jako pomníky zapomenutých hříchů. Nacházelo se tu několik mřížových dveří. Mříže poskytovaly náhled do prázdných místností. Cely. Zaplňoval je pouze odporný puch. Tedy ažna jednu. Uprostřed cely na konci chodby se svíjela spoutaná bytost. Pouta kolem vychrtlých končetin. Řetězy kolem pasu. Ostnatý drát, přetažený kolem celého těla, znemožňující pohyb. Ústa hrozivě roztáhlá. Agónie vytesaná do duše bestiálním egem. Úzkostný, neustávající výkřik. Hrozivý a bolestivý zároveň. Zoufalý nářek, který nikdo neuslyší. Nikdy. Navždy pohřben v tichu. Odpor vystřídala lítost. Rozrazila mříž. Snažila se odpoutat tu bytost. Snažila se strhnout ty řetězy a ostnaté dráty. Jenže bytost se rozpadla v prach...Upustila řetězy. Nemá to cenu...Její pohled se zabořil do prachu. Připadala si smutná. Jenže ten pocit během chvíle vymizel. Vždyťty přece necítíš. Tak proč?! Protože ti někdo řekl, že v těchto situacích má být člověk smutný? Bohužel Kris, ty už nejsi člověk...

Žádná mříž. Celu nyní uzavíralo mohutné zrcadlo. Zůstal jen ten bílý prach...prach jsi a v prach se obrátíš...Kristen se podívala do zrcadla. Nepoznávala se. Propadlé oči. Téměřbílá kůže...Jdou si pro tebe, Kristen. Dívka v zrcadle se rozplynula. Kristen neviděla v zrcadle nic, než špínu a nánosy prachu. Otočila se. Cela se promněnila v dlouhou chodbu. Skutečněsi pro ni šli. Malá postava. Zafačovaný obličej, ze kterého čněly dvě jehly v úrovni očí. Ruce od krve. Držela v nich řetězy. V řetězech se svíjela spoutaná sestřička. Trhanými pohyby následovala kroky svého věznitele. Chvílemi jakoby se chtěla vzepřít, jenže doktorka ji měla pevněv rukou. Řetězy objímaly její hrudník se kterým splývaly spoutané ruce. Mohla se svíjet, jak chtěla, stejně to nepomohlo. Zkrvavené ruce trhly řetězem a krečovité tělo se svalilo k zemi. Nemohla vstát. Doktorku to nezajímalo. Táhla ji za sebou. Doktorka se dobelhala ažke Kristen. Setřičce se podařilo vstát. Celá odřená. Bílá kůže zarudlá krví a podlitinami.
"Dejte jí sedativum."

Slyšela kroky. Vrzání koleček. Nad hlavou poletovala světla. Otevřela oči. Barbara. Spolu s doktorkou ji někam vezla na nemocničním, pojízdném lehátku. Ztemnělá chodba. Zářivky na stropě svítily dost slabě. Tlačilo ji zápěstí. Jistě- připoutaly ji. Znovu se podívala na Barbaru. Její oči jakoby ztratily lesk. Modrou barvu nahradila vybledlá šeď. Brýle měla zašpiněné, přesto do jejích očí viděla líp, nežkdy jindy. Její roztomilý obličej najednou postrádal nevinnost. Rozplynula se při pohledu do těch očí. Barbara hleděla před sebe s výrazem krutým a bezmocným zároveň. Pohled člověka, který na vrcholu hořkosti pozabíjí vše kolem sebe a pak si skalpelem podřízne vlastní hrdlo. Vina...

Barbara si všimla, že ji Kristen pozoruje. Podívala se na ni. Krutost nahradila prázdnota, kterou naplňuje pouze touha po odpuštění. Barbara oči sklopila a opět se zahleděla kamsi pře sebe. Lehátko na chvíli zastavilo. Zaslechla za sebou, jak doktorka Diazová ztěžka otevírá nějaké dveře. Barbara si jí nevšímala. Nepřítomněstála u lehátka. Úplněmimo. Sestřička věděla, co skrývá tma za dveřmi. Nechtěla se tam dívat. Koutkem oka zahlédla, jak se škvíra mezi křídly dveří rozestupuje. Jak se tma vtírá do chodby. Zářivky mírně pohasínají. Slabé světlo ztěžka odolává mohutné tmě. Barbara se proti své vůli otočí ke dveřím. Je to jen tma. Jen tma...
"Co tam tak stojíš, Tateová?! Pojď mi pomoct!" Nicol trochu zápasila s pravým křídlem dveří. Vypadalo to směšně, i když Barbaře na té ženěnepřipadalo směšného zhola nic. Neochotněpřistoupila ke dveřím. Chytla křídlo za okraj a jediným škubnutím jej otevřela. Jemný závan hniloby, který rozjitřil Barbařiny vzpomínky. Nicol vstoupila dovnitř a rozsvítila.
"Přivez ji."

Zažloutlé stěny. Nebo je to zašlá žárovka, co propůjčuje místnosti tenhle barevný nádech? Začalo to na ni doléhat. Ať uždo ní narvali cokoli - sedativa, antidepresiva...nějak to přestávalo účinkovat. Stěny přes tu mírnou špínu vypadaly poměrněudržovaně. Tedy rozhodně líp nežchodba, kterou ji přivezli. Udržovaná místnost na konci polorozpadlé chodby. Suterén. Suterén, umístěný někde hluboko pod blázincem. Přesto sem někdo občas chodí...něco provádět. Chladno. Pocítila, jak se její tělo roztřáslo...Nikdo těneuslyší křičet.
"B-Barbaro..." Vyděšený hlas se dožadoval vysvětlení. Barbara ztuhla. Pak se na Kristen ohlédla, ale očnímu kontaktu se vyhnula.
"Ano?"
Dívka se rozhlížela "Co je tohle za místo??"
Barbara si znechuceně změřila svou nadřízenou. Nicol stála zády k ní a cosi připravovala. Barbara si povzdechla.
"Zrcadlová komora...tam..tam za těmi dveřmi." jenom naznačila ukazovákem směr, kde se od komory nacházely dveře.
"Co se tam...provádí??" Z výklenku vedle dveří se rozzářilo světlo.
"To hned uvidíte. Barbaro?" pokynula na Barbaru.
Sestřička otevřela dveře zrcadlové komory. Nicol tam odvezla lehátko s pacientkou. Kristen vnitřek komory téměřomráčil. Osm stěn, tvořených zrcadly. Osmiúhelníkový strop vyplňovalo osm malých zrcadel, tvaru trojúhelníku. Ze stropu trčel řetěz a na něm slaběsvítila zářivka. Přesto ten pohled dívku málem oslepil. Světlo se odráželo od zrcadel a nabralo tak na intenzitě. Ale ty zrcadla...zrcadla, v nichžviděla mnoho svých tváří...z toho se jí točila hlava.

Barbara uvolnila pouta. Kristen se otupěle posadila a zarazila se. Před sebou spatřila jakési křeslo. Četná kožená pouta. Nicol popadla pacientku a posadila jí do křesla. Kristen to došlo přílišpozdě na to, aby se mohla bránit. I kdyby se bránit mohla, mělo by to smysl? Barbara pomalu utahovala pouta. Na rukou, na nohou, kolem krku. Potom kamsi poodstoupila. Kristen nezajímalo kam. Znovu se viděla v zrcadle. Tentokrát před tím pohledem nemůže utéct. Nechce zavřít oči. Co když tma ukáže mnohem víc, než by chtěla vidět?

"Barbaro?" Nicol podala sestře stříkačku. Podpůrná látka.
Barbara vzala stříkačku. Držela ji v bělostných gumových rukavicích. Přistoupila ke Kristen. Před tím Catherine. A před ní její dvě dcery. Dvojčata. Jeliza. Jodelle. Barbaře se roztřásla ruka. Před nimi ještějiní lidé. Mnoho lidí. Téměřvšichni zemřeli. Většinou spáchali sebevraždu, nebo prostě zmizeli. Čí je to vina Barbaro? Nicol? Ty malé, černé, oči. Klidněby věřila, že pohled těchto očí dokáže zabíjet. Ale Nicol by to sama zřejměnezvládla. Neseš v tom stejnou zodpovědnost. A co hůř, toběpacienti věří, jí ne. Vždycky to končilo stejně. Nicol nikoho nezajímala. Všichni se nakonec podívali na tebe. Sestro, pročjste mne zradila? Barbaře zrudly oči. Nikdo tědo toho nenutil. Že jsi měla strach? O sebe?? Upustila stříkačku na zem.
"Co to sakra děláš??"
"Užto dělat nebudu!"
"Zbláznila 'ses?!"
"Užto dělat nebudu...nikdy!" Její hlas se třásl, ale přesto působila odhodlaně.
"Teďuž je na to trochu pozdě."
"Já...já to neudělám."
"Dobře, ale buď si jistá, že se postarám-"
"Vykládejte si co chcete, klidně měvyražte, měje to fuk - já končím!" Barbara se chystala opustit místnost.
"Udělej to, Barbaro." Barbara se zastavila u dveří, pokrytých z jedné strany zrcadlem. Nechápavěse otočila na Kristen.
"Kristen...?"
"Udělej to...stejně užnemám co ztratit...ani ty ne..."
Barbara hleděla do země. Ani ty ne. Nemůžešsi jen tak umýt ruce. 'Teďuž je na to trochu pozdě'. Najednou si vybavila Eileen. Nic netušící Eileen. 'Vykládejte si co chcete!' Eileen se to dozví. Její krásné, modré oči, zaplněné pohrdáním. Jak jsi mohla Barb...věřili ti...Jak jsi mohla provést něco tak hrozného?! Už těv životěnechci vidět! Měla pravdu Barbaro, taky užnemáš co ztratit...

"Barbaro." Nicol jí podala novou stříkačku. Barbara ji vzala do ruky. Ruce se jí užnetřásly. Vypudila ze stříkačky vzduch a zapíchla hrot Kristen pod rameno. Kristen se ani nehnula. Hleděla upřeněna svá kolena. S hrůzou si uvědomila, že podlaha je dokonale vyleštěná. Blyští se téměřjako ta zrcadla. Odkud se tedy bere ten hnilobný puch, kdyžje tu tak čisto? Nicol odešla dveřmi zpět do žluté místnosti. Barbara ji následovala. Zrcadlové dveře zacvakly a perfektně tak zapadly mezi zrcadlové stěny. Pozorují ji. Musejí pozorovat. Jedno ze zrcadel je falešné. Moje kolena jsou odřená. Záda. Bolí mě záda. Sestro? Pohled se nenápadněpřesunul přes podlahu na protější stěnu. Nic nebolí tolik jako pohled do vlastních očí. Pohlédla doleva. Spatřila se třikrát. Napravo. Nahoře...Užpřed tím nemůžešutéci. Před čím? Jedna z dívek v zrcadle vstala z křesla. Zastavila se u skla a položila na něj ruku. Ruku, potřísněnou krví. Před krví. Kristen pohlédla na své spoutané ruce. Dlaněpokrývala krev.

Jejich pohled byl pohledem porotců. Ukazovaly na ni. Jasný verdikt. Lačnily po trestu jak vyhládlí psi. Kde je soudce? Kde je vykonavatel? Záda ji příšerněpálila. Snažila se odsunout od opěráku, ale nepomohlo to. Bolest neustávala. Cítila jak jí do zad vyřezávají ten symbol znova a znova. Viděla ho ve své hlavě. Pod sevřenými víčky. Slyšela, jak se sklo najednou tříští. Cítila jak se naleštěná podlaha třese a jak praskají keramické kachličky. Slyšela bzučení zářivky, která evidentně přestala fungovat. Chemický pach dezinfekčních prostředkůnahradil puch rozkladu. Ucítila ránu do obličeje. Pak někdo uvolnil pouta a mrštil s ní o zem. Cupitání nohou, co se vytratilo kdesi v dálce. Otevřela oči. Čistá zrcadlová místnost. Dveře, tvořené zrcadlem, byly pootevřené. Spatřila svou vybledlou postavu. Bledost zakrývaly nánosy špíny, četné podlitiny a zranění. Oči...přes zakalený výraz se leskly. Nikoliv však životem...Přešla ke dveřím. Bosé nohy s každým krokem třísnily čistou podlahu špínou a hnusem. Zakrvavenýma rukama chytla křídlo zrcadlových dveří a otevřela je.

Kráčela deštivou ulicí. Viděla fousatého bezdomovce. Držel v rukou dítě. Novorozeně, zabalené v novinách a igelitu. Plakalo na celou ulici. Mužse nechápavě rozhlížel. Zůstala stát, dokud jí nezmizel z dohledu. Věděla, kam šel. Pročjsi mě našel Rogere? Proč jsi mětam odnesl. Měl jsi mětu nechat ležet. Měl jsi mě nechat zemřít, tak jak to chtěla ona. Ulicí se rozléhala melodie hrací skříňky. První dárek od Catherine. Byla tehdy tak mladá. Měla nádherný úsměv. Veselé oči zářily štěstím. Hrací skříňka ležela na okraji prázdné kašny. Přestože pršelo, kašna zůstávala suchá. Kristen vzala skříňku špinavýma rukama. Z rukou jí odkapávala krev. Krůpěje padaly na dno kašny. Kristen naslouchala melancholické melodii bez špetky emoce. Ale dvanáctiletá dívka plakala. Stála před zavřeným stánkem.
"Tady mi poprvé koupila zmrzlinu."
Kristen upustila hrací skříňku a ta se skutálela do kašny. Narazila na dno a rozstříštila se. Balerínka spadla do loužičky krve. Malá holka se zděšeněotočila. Kdyžspatřila Kristen, vyvalila oči a utekla pryč.

Došla na konec ulice. Tam stál rodinný dům. Vybledlá modř, popraskaná omítka a jedno z oken vytlučené. Kdysi bohatě zdobenou zahradu nahradila cedule, hlásající "NA PRODEJ". Jako náhrobek čněla nad uschlými křovinami. Přišla k hlavnímu vchodu. Chyběla klika. Opřela se do dveří dlaněmi. Dřevo snadno podlehlo. Dveře se svalily do útrob domu. Zůstaly na nich dva rudé otisky jejích dlaní. Chodba. Jediná místnost tohoto domu. Dlouhá, šedivá chodba. Vzala nůž, zabodnutý do zdi. Kráčela chodbou. Bosé nohy rozsévaly špínu šedou podlahou. Rozeznávala obrysy nějakých dveří na konci chodby. Brzy zjistila, že jde o dveře jejího šatníku. Otevřela je...
"Nechtěla jsem to...nechtěla..." na zemi ležela Jeliza. V břiše zapíchnutý kuchyňský nůž. Pod sebou kalužkrve, narušující čistou bělost podlahy. Dvanáctiletá Kristen seděla u zdi. Hlavu v kolenou.
"Nechtěla jsem...nechtěla..."
"Ale chtěla, jinak by k tomuhle zřejměnedošlo."
"NEEE..."
"Ano, zabilas je ...obě."
"Odpusťmami..."
"Nejsem tvá matka." odpověděla Kristen a vystoupila ze tmy.
"Moje skutečná matka se na měvykašlala. Mám jenom tebe Catherine. Odpusťmi...Ne, ne, neodpouštěj...tohle se nedá odpustit..."
"Nejsem tvá matka a nejsem ani Catherine."
Málá Kristen nechápala. Kdo jiný??
"Ty nevíš, kdo jsem, viď?" Malá Kristen zakroutila hlavou. "Tak se podívej líp." Kristen ji chytla za hlavu a dívala se jí do očí. "Kdo jsem?? Řekni to!!"
"Já...já nevím...neznám tě..."
"Ale znáš!" mrskla s ní o zeď. Malá Kristen se schoulila, aby na tu neznámou holku neviděla. "Jsem krev! Tvoje krev!" Chytla tu holku za tričko a vší silou ji donutila vstát. "Vstávej! Vidíšmě?? Ta krev je vina, Kris...VINA" malá holka jen kroutila hlavou. "Koluje mi v žilách a já koluju v ní. Tuhle špínu už nikdo nesmyje. Nikdy!" Kristen sevřela nůža vrazila ho dívce do břicha. Malá holka padla bolestí na kolena. Bodla ji znovu. Podřízla jí hrdlo. Podřízla jí ruce. Dvanáctiletá dívka se nebránila. Věděla, že se tomu nevyhne. Nežstačila vykrvácet, spadla rukama přímo do temně rudé kaluže krve, pod tělíčkem Jelizy.
"Tady ti není povoleno zemřít." vzala holku za pravou nohu a táhla ji po zemi pryč. Táhla ji chodbami. Její tělo vytvářelo nesmazatelnou, krvavou stopu. Prošla dveřmi s nápisem "MÁRNICE". Další chodba. Prázdné cely. Odtáhla umírající tělo do té poslední.
"Kdo ví, jestli je ti vůbec povoleno zemřít." Kristen zavřela mříž. Malá holka se na ni naposledy podívala a zachrčela: "Mně...mněano, ale tobě ne..." Chodbu ovládlo ticho.

Venku se znovu rozpršelo. Nespustila oči z mrtvoly v cele. Ze zdí potichu opadávala omítka. Kachlíky jemnězapraskaly. Odhalily prorezlé mřížoví. Zdivo nahradily zborcené cihly, obnažené traverzy, pohlcené bublající, černou rzí. Strop zmizel úplně. Do chodby pronikal déšť. Napomáhal korozi mříží cel, které se rezignovaněrozpadaly. Všechno to nasáklo kdysi životodárnou tekutinou. Chuť železa se pro ni stala pachem hořkosti. Má mysl je mrtvá, tak pročje všude oheň? Stále držela v ruce nůž. Najednou však těžkl. Zvětšoval se. Špička dosahovala na mřížovou podlahu. Přesto se pořád zvětšoval. Natahoval. Nakonec dosáhl délky přes dva metry. Je strašnětěžký. Přesto jej dokáže utáhnout. Nůž skřípe o podlahu stejně odpornějako nářek hříšníků, kteří prchají pryč. Odporně, a přitom nádherně. Hlava jí hrozně ztěžkla. Cítila tlak i na ramenou. Na hlavěmá cosi velkého a těžkého. Obrovská železná helma. Nevidí před sebe. Potřebuje vůbec vidět? Hřích páchne jako to železo. Jako matka, co nechá novorozeněv igelitu u popelnic. Nebo matka, co zabije dítěještěpřed zrozením. Jako žena, která zabije svého muže a ostatky pozře. Nebo mladík, jež zabije sám sebe. Sestra, která pošle na smrt mnoho lidí a holka, která zabije svoje sestry...Prchají před ní, ale brzy zjistí, že nemají kam...bolest v zádech - to poslední, co cítila a pak užnic...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama