KREV - část 4. Brookhaven

12. října 2010 v 20:18 | g.schreiber |  SILENT HILL

 Brookhaven



Mírněosvětlená chodba. Skřípění koleček. Zdivo kolem mírně tlumí občasné záchvaty šílenství místních pacientů. Opravdu jen mírně. Skřípění a křik. Nyní se stane součástí tohoto tolik odlehlého světa. Odlehlého a zároveňhluboce zarytého v její mysli. Pořád odmítala myšlenku, že se stává pacientkou ústavu pro duševněchoré. Snažila se vnímat vše jako náhodný pozorovatel, který vidí ustrašenou, zoufalou dívku. To nejsem já. Já nesedím v kolečkovém křesle. Nejsem to já, koho právě převezli do Brookhaven...Téměřkamenným obličejem se táhl pruh slzy. Trvalo snad věčnost, než dojeli kratičkou chodbou k recepci. Seděla tam sympatická blondýna.
"Eileen? Je tu prosím těBarbara?" Dívka přikývla a ohlédla se dozadu. Z okénka vykoukla mladá hnědovlasá dívka. Modré oči zvýrazněné obroučkami.
"Co se děje Michaele?"
"Potřebuji tebe a Coatsovou, abyste se postarali o naši novou pacientku..."
Barbaře při pohledu na bledou dívku zmrzl úsměv na rtech. Kristen. Co se s ní proboha stalo?
"Co se s ní stalo?"
"Musíme provést pár testů. Jde o nějaké psychosomatické onemocnění, téměřzabraňující transfuzi. Podrobnosti vysvětlím později. Teďmusím za Diazovou. Postarej se o ni, ano?"
"Jistě...ehm, který pokoj?"
"S2"
Barbara pohlédla Kristen do očí. Dívčin výraz se dost těžko definoval. Barbara se musela hodně přemoct, aby se na ni usmála. Z té dívky deprese přímo čišela. Zároveň snaha o lhostejnost.
"Nebojte, Kristen. Určitětu dlouho nebudete..."
"Hmm..."

Barbara vzala za držáky kolečkového křesla a rozjela ho. Kristen nenáviděla skřípění těch koleček. Křeslo musí být strašněstaré. Skoro rezavá kolečka pomalu rotovala po naleštěné kamenné podlaze. Nic neříkající nástěnky, plné pitomých reklam. Neseděl na tomhle křesle onen kašlající muž? Možná je to jen hloupá sugesce...Chvíli čekaly na výtah. Dveře výtahu se po chvíli konečněotevřely. Konečně...Chladný kov, zářivka a naprasklé zrcadlo. Vyjely do třetího patra. Zavezla ji k pokoji S2.

Maličký pokoj poskytující pouze postel a malý noční stolek. Naproti dveřím docela velké zamřižované okno. Barbara pomohla Kristen dostat se do postele. Ihned umístila váček s krví na stojan. Donesla si z chodby židli a posadila se. Kristen civěla do stropu. Omítka je trochu oprýskaná. V levém rohu se rýsovala narezlá "mapa". Že by protopené? Zaměřila svou pozornost na sestru. Milá dívka. Jenže něco jí na ní nesedí. Chování Barbary jí připadá hrozně nucené...
"Sestro?"
"Ano?"
"Jaké pokusy na mě budete provádět?" Barbara mírně povytáhla obočí. Kristen si opět uvědomila svou divnou formulaci. Zároveňji trochu vyděsilo, že Barbaru ta otázka nijak nepřekvapila. Nakonec jen pokrčila rameny:
"To vám řekne doktor Borrows."
Pohlédla znovu na stěnu nad sebou. Přepadla ji únava. Kdyžse probudila, Barbara si pilníčkovala nehty. Kristen ani nevěřila, že se jí na tomhle místěvůbec podaří usnout.
"Slečno Barbaro?"
"Užjste vzhůru? Co potřebujete?" Vložila pilník do kapsy.
"Potřebuju na záchod."
"Jistě."

Kdyžse vracela z toalet, zaujal její pozornost novinový článek. Pohřešován. Netušila, co ji na tom článku tak zaujalo. Takových případův Silent Hillu neustále přibývá. Jenže ta tvář. Starší muž, kterého nikdy neviděla. Přesto by přísahala, že tu tvářzná. Co taková fotka vlastnědělá v nemocnici? Třeba tu pracoval, nebo... "Beatrice Dahmerová jižrok postrádá svého manžela. Eric Dahmer pracoval jako řidičambulance v nemocnici Alchemilla. 28. srpna 1996 se její manžel nevrátil domů..." Zdravotní sestřička Beatrice. Beatrice Dahmer. Vzpomněla si na ty nepřítomné oči.
"Slečno Blackwellová?" Barbara měla skoro průzračněmodré oči, chráněné brýlemi se silnou obručkou.
"Hmm?"
"Jste v pořádku? Můžeme jít?"
"Já jen...znala jste Beatrice Dahmerovou?"
"Jistě..." Barbara se zarazila "část spisů, co o vás máme, pochází od ní... Pročo ní mluvíte v minulém čase?"
"Co se stalo s jejím mužem?" Proč se ptáš, když tu odpověďznáš zatracenědobře...?!
"To nikdo neví - jednoho dne prý prostězmizel."
"Prostězmizel? Člověk přece jen tak nezmizí!"
"...no...to ne, ale-"
"Ale? Ten už je mrtvej. Otázkou jen zůstává, kam se podělo tělo..."
"Hledají ho už dlouho..."
"Stejněje na to pozdě...nehledali na správných místech!"
"Kde berete tu jistotu??"
"Prostě..." její tvář se trochu uvolnila. Vztek běhěm vteřiny vyvanul. Kde bere tu jistotu? "...já nevím. Můžeme se vrátit?"
"Jistě."

"Michaele, tohle těžko bude fobie z krve..."
"Ano, já vím."
"Má velice zajímavé halucinace..."
"Spíšbujnou fantazii..."
"Napadla tě třeba schizofrenie?"
"Cože?" Michael vyvalil oči.
"Není to tak nelogické, jak to na první pohled vypadá. Zamysli se trochu...jestli už je tenhle případ na tebe moc, já ho zvládnu."
"Neřekl bych. Sice jsi odborník přes schizofreniky, ale jestli užtento případ někomu přenechám, tak někomu víc objektivnímu..."
"Pff! A komu jako?!"
"Někomu, kdo nevidí schizofreniky všude!"
"Úplný nesmysl!"
"Nechci se zas s tebou hádat! Kašlu na to! Vyslechne ji Howarthová. Posudek řekne řediteli a ten rozhodne, ok?"
"Hmmm." Nicol hodila spisy na stůl a naštvaněodešla.

Kristen se probudila docela pozdě. Žádné noční můry. Ani nevěděla, co se jí zdálo. Ruce získávaly barvu. Váček už brzy bude prázdný. Možná tu přece jen nablízku pobývá duch mé matky a chrání mne. Hmm to je milé. A nezdá se ti, že takhle to vypadalo pokaždé? Matka...proč by měchránila...nenáviděla mě...Zahleděla se na protější stěnu. Mezery mezi kachličkami. Nebo jsi nenáviděla ty ji... Kdo je vlastně tvá matka?? Pár kachliček opadlo na zem. Nikdy jsi ji nepoznala...Ze zdi se cosi soukalo...Tvá skutečná matka se na tebe vykašlala...Ruce. Ze zdi stále víc vyčnívaly ruce. Bílé od omítky. Místy potřísněné krví od odřenin. Natahovaly se k ní. Začaly se po ní sápat. Chtěla se vysmeknout. Utéct, ale byla k posteli spoutaná. Házela sebou ze strany na stranu. Ruce ji mocněsevřely. Neschopna křičet jenom vyděšeněsípala. Sevřely její břicho. Stále pevněji. Ta bolest! Nekonec jí břicho rozpáraly. Cítila pach vlastních vnitřností. Hrozný tlak v krku. Jakoby ji někdo škrtil, ale bílé ruce skoro výsměšněsvíraly její střeva...hrozný křik. Příšerný. Ale Kristen nepatřil...

Spatřila nejdříve modré oči, rámované černými obručkami. Cítila tlak něčích rukou na svých ramenou. Barbara vypadala hodněvyděšeně. Obličej měla červený a tmavé vlasy hrozně rozcuchané. U dveří stála Eileen očividněv šoku. Držela v ruce stříkačku. Barbara se na ni ohlédla a zakroutila hlavou. Opatrněsundala ruce z Kristeniných ramenou. Dívka užnevykazovala žádné známky agrese. Kristen vypadala zmateněa podivným způsobem klidně.
"Jste v pořádku?"
"...řekla bych ...asi ano..."
"Teda vy jste mi dala...co se vám ksakru zdálo??"
"...já...užnevím" zahleděla se na ruce a s hrůzou si uvědomila, jak jsou bílé.
"Jistě...pošlu za vámi slečnu Howarthovou. Musí vás vyslechnout."
"Barbaro!" Eileen na Barbaru zděšenězírala...
"Co??"
"Co to máš na rukách?" Barbara měla na předlouktí několik čerstvých škrábanců.
"Sakra!"
"Měla bych tě ošetřit..."
"To nic...pošli sem Catherine."
"Dobře..."

Po chvilce vešla do místnosti Catherine Howarthová. Snědá dívka drobné postavy. Černé, vlnité vlasy, volněsepnuté. Nesla složku nějakých spisů. Barbara odešla s Eileen. Catherine se posadila na židli.
"Jak se cítíte?"
"Divně."
"Divně? Jak divně?"
"Není mi moc dobře"
"Nemám zavolat sestru? Můžu vás vyšetřit později."
"Ne, tak zlý to není..."
"Dobře...můžete mi popsat, co vás dnes tolik vyděsilo?"
"Ze zdi...ze zdi vylézaly ohromné ruce a snažily se mě rozervat na kusy...a pak...ten dětský pláč..."
"...měla jste tendenci vyškubnout z ruky váček s krví?"
"Ne...chtěla jsem pryč...připadalo mi to tak skutečné..."
Catherine chvíli nic neříkala. Pak vytáhla několik neurčitých obrázků. Brevné fleky na bílém pozadí. Klasika.
"Co vidíte?"
Vize, které Kristen viděla ve skvrnách na papíře se nepopisovaly jednoduše. Nejdřív to bylo dítě. Pak vlásečnitá síť. Další výjev jí silněpřipomínal vagínu. Rozpárané tělo. Rozmačkané oči. Utrhnutá ruka. O tyhle výjevy se však dělit nechtěla. Nedalo se to popsat, tak si to začala vymýšlet. Catherine to poznala a vypnula diktafon. Složila obrázky zpět do složky. Venku už postávala paní Coatsová.
"Co tě tak děsí na transfuzi? Krev?"
"Ne, krev mě neděsí...neděsí mě ani transfuze...nevím, co se se mnou děje..."
"Dobře...pro dnešek to stačí. Odpočiňte si."
Zvedla se a přivolala sestru Coatsovou. Kristen tu starší sestru moc nemusela. Vždycky se tvářila, jakoby jí nemocnice patřila. Nechtěla se nani dívat. Zatracené kachličky...
Kdyžse probudila, Barbara si zase pilníčkovala nehty. Myšlenkama mimo. Ani si zřejměsvou činnost neuvědomovala. Mechanicky brousila nehty ztuhlým pohledem. Ze spodního patra se ozval křik. Sestra ani nehla brvou. To je tak otupělá, nebo prostě nevnímá? Krutá síla zvyku...dneska zjišťovali, jestli není Kristen těhotná. Kde na takovou hloupost přišli? Test byl samozřejměnegativní. Když se otevřely dveře, Barbara sebou trhla. Vešla drobná tmavá doktorka. Barbara okamžitěvstala.
"Slečno Blackwellová, jsem doktorka Diazová a ode dneška za vás přebírám zodpovědnost."
"Paní doktorko, kdo o ni bude pečovat?"
"Vy a Coatsová. Jak je na tom?"
"Transfuze probíhá správně...a ..a pacientka nevykazuje žádné známky agrese. Vše je v pořádku."
"Hmm. Slečno Blackwellová, jak se cítíte?"
"Je mi líp."

Kristen bylo dočista ukradené, který doktor ji má na starosti. Neřešila jak se dialog doktorky a sestry ztrácel v nářku z vedlejšího pokoje. Ani fakt, že krev se ve váčku skoro zastavila. Je mi líp. Hm to určitě...A co když řeknu, že je mi zle? Dají mi prášek na uklidnění. Co když řeknu, že ten řev okolo mě přivádí k šílenství? Dají mi sedativa...nebo rovnou hodí do vypolstrované cely. To ale nemůžou. Ano, nemůžou. Kvůli té transfuzi? Jak jinak je možné, že mětam dávno nezavřeli? Znovu ji zaujaly kachlíky na zdi. Lesknou se čistotou. Spáry vypadají jako nové. Ano, okolnosti ji nutí přijmout fakt, že šlo o iluzi. Jenže co kdyžten nepořádek někdo uklidil, zatím co spala? Kachlíky čisté, kachlíky špinavé. Velké zablácené kachle chodníku. Popelnice. Nářek malého dítěte. Vousatý muž, se zvrásnělou tváří. Jeho nechápavý pohled...

"Slyšíte mě?!"
Kristen se ohlédla na drobnou hispánku. Její skoro černé oči se dožadovaly okamžité odpovědi. Ambiciózní žena.
"...Prosím?"
Někdo zaklepal na dveře. Do místnosti vešla sestra Coatsová.
"Eve...jdete včas. Ode dneška mám na starost Blackwellovou já, takže veškeré informace o stavu pacintky mi budete sdělovat, dobře?"
Coatsová překvapeněpřikývla. Nicol s Barbarou odcházela.
"Barbaro, domů ještěnechoď, musím s tebou probrat -"
Zbytek slov se ztratil za zavřenými dveřmi. Ohlédla se po malé místnosti, aby nemusela zírat na kachličky. Jenže jsou všude. Na strop civět nechce. Zavřít oči? Ne...Zoufale se podívala na sestru.
"Nebojte, zvyknete si na ni."
Lhala. Sama svým slovům nevěřila. Kristen to přestávalo být jedno. Nicol Diazová. Proč v ostatních vzbuzuje bázeň. Barbara se tvářila jako by měla jít na popravu, když odcházela. Ty pichlavé černé oči. Co když jsou šílenci i v místním personálu?
Pokrčila rameny: "Hmm, co mi zbývá?"
Zavadila pohledem o váček. Skoro prázdný. Nebo se mi to jen zdá, protože jej vidím zespodu? Skoro prázdný...první téměřúspěšná transfuze...

Tma. Cítí hrozný tlak po celém těle. Svázali ji? Obtáhli řetězy? Trochu se probrala. Viděla úzký pruh světla kdesi zeshora. Může hýbat nohama, ale ruce má zaklesnuté kdesi na zádech. Kruci! Svěrací kazajka. S hrůzou rozeznávala obrysy vypolstrované cely. Kde je můj váček s krví?? Ano o tohle šlo. Provést úspěšnou transfuzi a nacpat mě sem! Kopla naštavědo dveří. Ty se kupodivu otevřely. Dovnitřproniklo naoranžovělé světlo. Vypotácela se ven. Snažila se vysmeknout ze sevření kazajky, ale marně. Poněkud nekoordinovanými kroky se dostala na chodbu. Stejné osvětlení. Kam se vytratila chladná šeďzářivek? Najednou svítily téměř doruda. Někdo seděl u zdi. To je Barbara! Seděla na zemi, hlavu schoulenou do kolen, které pevněsvírala oběma rukama...
"Sestro!"
Zvedla obličej. Oči zarudlé smutkem. Přítomnost Kristen ji překvapila, ažvyděsila.
"Co tu děláte?" Barbara vstala. "Co se vám stalo??"
"Já nevím...vůbec netuším..."
Barbara odepla Kristen kazajku. Sundala jí tu zatracenou věc z těla.
"Co se stalo vám?"
"...To nic...Kristen, odejděte odsud...odejděte, utečte pryč, dokud to jde..." v tak zoufalém stavu Barbaru nikdy neviděla...
"Slečno Tateová, co bude s vámi? Měla byste taky odejít..."
Barbara jen zakroutila hlavou. Dívala se zarytědo země. Nakonec zvedla oči a nasadila svůj typický výraz: "Mám práci." otočila se a odešla. Rádoby optimistický výraz. Ta ironie ve slovech...
Kristen se dívala, jak zmizela v jednom z pokojů. Pak sama pokračovala chodbou k výtahu. Sjela do prvního patra. Všude takové ticho. To tu nikdo není? ´utečte, dokud to jde...´ V recepci nikdo. Jen tma. Otevřela hlavní vchod nemocnice.
Bílá mlha ji málem oslepila. Sestoupila po schodech. V mlze těžko rozeznávala obrysy. Ta silnice. Udělala víc kroků, aby viděla líp. Její obavy se naplnily. Silnice byla ze všech stran narušena propastmi. Dýchaly mlhu a chlad. Stála na tom podivném výčnělku a zírala do nepropustných vrstev mlhy. Schoulila se pod nátlakem chladu i vlastního zoufalství. Copak se odsud nikdy nedostanu?? Foukal vítr. Nebo šlo o tichý varovný šepot? Zaslechla šplouchání. Z mlhy se vynořovalo cosi tmavého. Ze všech stran...Přistoupila k okraji. To je krev! Obrovské jezero krve! Hladina stoupá s bubláním k okraji. Dívka pomalu kráčí pozadu. Vytřeštěné oči. Vzduchem se přežene hlasitý zvuk sirény. Hlas stoupá a klesá. Se stejnou razancí jako systola a diastola. Zároveňzvuk tak jednolitý, že připomíná pípání ekg při zástavěsrdce. Potůčky krve se plazily po pevnině. Jedna za druhou. Hemžily se dokud šedivý beton dočista nezmizel. Krev se mocně blížila ke Kristen. Šedá obloha zrudla. Krev způsobila, že beton nahradilo mřížoví...Železo...zrezivělý kov. Nemocný stejně jako páchnoucí krev...

Musela se vrátit do budovy. Zoufalý pokus o únik...zdi však nepokrývala rez, ale téměřchemicky čisté kachlíky. Pokrývaly strop i podlahu. Blyštily se ve slabém světle, vycházejícího z recepce. Kristen nahlédla dovnitř...krvavé stříkance...nečekaně. Dvě sestry. Jejich špinavé uniformy, pokryté krví zaschlou i čerstvou. Objímaly se. Ruce obsesivněpřejížděly po zádech. Zahnisané nehty křečovitězabodnuté do zátylku. Ruka, co strhne halenku. Nádherná figura pod nánosem krve a špíny. Vybledlou kůži zdobí četné jizvy, čerstvé rány, škrábance...Svírají se rukama, které nedovolí odejít. Obličeje nelze rozeznat. Veškeré rysy se ztrácejí v mokvající kůži. Jakoby nebohé dívky někdo polil kyselinou. Přesto jsou hlavy k soběpřimknuté natolik, že téměř splývají. Slepené krví a hnisem...jejich spokojené sténání...

Odněkud se ozvala strašná rána. Kristen se ohlédla. Hlavní vchod. Další rána. A další...Velké dveře se v ten moment rozpadly. Do chodby se vylilo spousta a spousta krve. Kristen se okamžitěrozběhla. Minula výtah a instinktivně vběhla do menších dveří. Jak doufala, vedly k bočnímu schodišti. Běžela nahoru. Po mřížových schodech. Kolem zrezivělých zdí. Krev infikovala jediným dotykem celou budovu. Přestože krev putovala prvním patrem, její následky se šířily velice rychle. Kristen míjela druhé patro. Ohlédla se, jestli hladina stoupá po schodech. Jeden schod za druhým se ztrácel pod tou temnou hladinou. Vlásečnice prorůstaly zdí. Blížilo se to k ní. Obskurní tekutina, toužící se jí zmocnit. Navěky. Rozběhla se do třetího patra. Za zády vlastní zkázu. Před sebou jen zoufalství. Dveře na patro zmizely. Zbývá jen střecha. Vyběhla nahoru. Poslední schody...jenže na střechu očividněnevedou.

Na schody navazovala široká, dlouhá chodba. Vběhla do ní. Ohlédla se. Hladina se zastavila u posledního schodu. Ale vlásečnice se šíří dál. Rychleji než dřív. Odhalovaly ten povědomý svět. Svět plný rudé krve, tlející plazmy, bublající rzi, omítky, co se utápí ve spletitých tepnách...ten tolik jiný svět...Kristen šla pomalu chodbou. Nechápavě hleděla před sebe. Viděla už dost na to, aby ji něco překvapilo. Jenže tohle...Širokou chodbu zakončoval obrovský otvor, nápadněpřípomínající vaginu. Krvácející, roztrženou, obtěžkanou vrstvami zčernalého hnisu. Rozhodně se neodvažovala do otvoru vejít. Jen se dívala jak krev putuje pod kovovým mřížovím. Pak zase ten křik. Vzlykot malého dítěte, který slyšela užtolikrát. Bezmocný a zárovňzuřivý křik...křik plný čirého strachu...a pak jen ticho. Z otvoru vytékala odporná hustá hmota. Měnila se. Povstala z ní malá holčička. Jizva kolem krku, rozpárané břicho.
"Holčičko, co se ti stalo??"
Zakroutila hlavou. Chodba se začla otřásat. Krev se rozproudila. Hladina značnězneklidněla.
"...kddeeeeee jssiiiiiiiiiiii..." hluboký hlas. Kristen nemohla určit, odkud vycházel. Jakoby vycházel odevšad.
"...vraaaaťseeeee..." holčička se přimkla ke Kristen.
"Prosím, ochraň měpřed ní..." Pohled prosebných očí, ježnikdy nespatřily světlo...otřesy nabývaly na intenzitě. Kristen holčičku objala, jenže ze zdí se najednou vymrštilo několik vlásečnic. Vrhly se na Kristen. Sevřely její ruce jako rudá chapadla a zanořily se do jejích tepen. Nemohla se ani hnout. Ruce roztažené. Každá jiným směrem. Pevně sevřené. Živené nemocnou krví. Holčička začala plakat. Z velkého otvoru vyšlehlo několik ostnatých drátů. Zmocnily se maličké dívky a táhly ji zpět do temnot otvoru. Kristen se snažila vymanit ze sevření obrovských tepen. Bylo to k ničemu. Jen slyšela jak dívka pláče. Volá o pomoc. Jak se jí z úst dere smrtelný výkřik. Kolikrát už takto zemřela? Kolikrát takto ještězemře...? Tepny se začaly stáčet Kristen kolem krku. Stahovaly se. Dusily ji. Škrtily. Náhle před sebou spatřila tvář. Svou vlastní tvář. Tvrdá jako kámen. Zhrublé rysy. Oči vychladlé, a přesto plné krutosti. Ne tepny, ale její bílé ruce svíraly krk. Najednou pocítila volnost. Vznášela se, nebo se propadala. Měla by cítit dopad, ale místo toho jen intenzivní záblesk světla...

Déšť. Zima. Kapky jí padaly do očí. Smrad. Smetí. Popelnice...Spatřila starého vousatého muže. Udivený výraz. Rozhlížel se kolem. Na kohosi volal. Vzal ji do rukou. Vzal malé plačící novorozeně a odnesl pryč...tma...tvářcizí ženy. Neznámé a povědomé zároveň. Špinavá a zvrásnělá. Nikoli časem...otočila se zády a zmizela ve tmě. Další tvář. Catherine Blackwell. Žena tak blízká a tak vzdálená...
"Mami?"
"Kristen..."



Barbara šla chodbou k pokoji S2. Musí vystřídat sestru Coatsovou. Vešla dovnitř. Zůstala stát ve dveřích a její oči se roztáhly do hrozivé šíře. Coatsová ležela na zemi bez hnutí. Kolem lůžka Kristen Blackwellové spousta krve. Transfuzní hadička volně visela z prázdného váčku.
"SESTRU!!!"
Barbara letmo nahmatala puls své kolegyně. Žena je nejspíšv bezvědomí. Pak okamžitěpřiběhla k pacientce.
"Co se...ježiši!"
"Jděte pro doktora!!"
"Pro...pro kterého??"
"To je fuk!! Hlavně někoho přiveďte!!"
Zatřásla s dívčiným tělem. "Kristen...Kristen!" Dívka jen zamžikala očima.
"B...Ba..."
"Kristen?"
"Bar...bolí...s-strašně..." Kristen těžce oddechovala...
"Co? Co vás bolí??"
"Z-záda...zima...h-hrozná..."
Barbara dívku posadila...znovu vytřeštila oči...Kristen měla celá záda pokryté krví. Sundala jí pyžamo. Záda pokryta mnoha řeznými ranami. Krví, sraženinami. Najednou se zarazila. Řezné rány jakoby tvořily symbol. Dva kruhy a ve vnitřním jasně znázorněný trojúhelník. Mnoho ran uvnitřkruhů i trojúhelníku...
"Ježíši" Michael. Následovala jej Eileen. Při pohledu na místnost oba téměřzkameněli.
"Michaele...Potřebuje ihned novou dávku!"
Michael zíral na záda Kristen. Zakroutil hlavou. Vzal rychle dívku do náruče a přenesl ji na pojízdné lůžko nachystné v chodbě. Barbara ji přikryla špinavými přikrývkami. Na konci chodby stál muža zíral.
"Ta dívka..."
"Pane Wolfe vraťte se zpátky. Barbaro, ty pojedeš se mnou...Eileen??"
"Eve se probírá."
"Postarej se o ni."
Okamžitěnastoupili do výtahu.
"...je vyvolená." Pan Wolf se vrátil na pokoj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama