KREV - část 3. Akceptor

12. října 2010 v 20:20 | g.schreiber |  SILENT HILL

 Akceptor



"...Na nosítka!"
"To nevypadá dobře..."
"Kruci!"
"Ztrácíme ji"...

"Kristen, pojď si s námi hrát"
"Já...teďka nemůžu..."
"No tak, pojď s námi"
"Bojíme se..."
"Tak dobře"...

"...Nabijte..."
"...nic"
"...zkuste to na..."
"...Do prdele!!"
"Pořád nic"
"..ježíši...podejte mi..."
"...ještějednou..."
" Lenny...Lenny, zabralo to..."

"Doktore Lewisi? Jak to s ní vypadá?"
"Bude v pořádku. Naštěstí šlo převážněo povrchové rány. Nebyl zasažen žádný důležitý orgán, ale málem vykrvácela."
"Užjste dal vědět příbuzným?"
"Nemá žádné příbuzné. Jen matku a ta je v Brookhaven"
"Aha...chápu."

Oči ji pálily. Světlo. Přílišintenzivní. Už došla na konec tunelu? Ale ta bolest. Smrt přeci nebolí. Překonala svou nevoli a otevřela oči, co nejvíc to šlo. Není to světlo. Jen bílé stěny...okno...leží na lůžku. Nemohla se moc rozhlížet. Bolelo ji za krkem. A ta bolest v zádech.
"Vida, už jste se probrala." ženský hlas. Unaveněpohlédla tím směrem. Zdravotní sestřička...
"Co..co se stalo?"
"Nic si nepamatujete?"
"Ne."
"Měla jste nehodu. Srazilo vás auto..."
"Cože...?"
"Na sedmdesáté třetí. Řidičprý dostal smyk. Nepřežil to...ale vy budete v pořádku. Měla jste velké štěstí."
"Můžete prosím zavřít to okno...je tu zima..."
Sestra se obrátila se k oknu, ale bylo zavřené. "Vydržte chviličku, ano?" odešla pryč.
Po chvíli se vrátila s velkou peřinou. Přikryla pacientku.
"Lepší?"
Pokusila se přikývnout, ale krk krutě zaprotestoval.
"S tím krkem opatrně."
Claire...má pocit, že se jmenuje Claire. Teprve teď si všimla hadičky v pravé ruce. Někde nahoře tušila malý váček s krví. Ty bílé ruce. Musela ztratit hodněkrve. Přistihla se, jak zírá do prázdných zdí. Ticho. Naprosté ticho. Jen jediné místo na světěje tak nehoráznětiché...Silent Hill.

Sedmdesátá třetí...ano, vystoupila z autobusu těsněna konci té vesnice. Pak se rozhodla vzít to po dálnici...strašněpršelo...napadlo ji projít tunelem...pak ta příšerná bolest v zádech...setmělo se...naprostá tma...pak siréna...ne, ambulance...ne, skutečněto byla siréna...jako poplach. Jakoby se blížila pohroma. V nevýrazném světle, jehož zdroj neznala, viděla tělo. Svoje vlastní tělo, oděné v cárech. Pokryté mnoha ranami. Vytékala z nich sytěrudá krev. Protékala mřížovou podlahou. Cítila železitý pach. Krev čerstvá se mísila s krví hnijící. Přistoupila k tělu. Strašněbledé. A ty oči. Úplněprázdné. Pane bože! Vždyťona je mrtvá...Zatřepala s tělem. Prober se! No tak Kristen prober se! Je to marné...opravdu umřela...

"Slečno Kristen?"
Otevřela oči. Doktor...doktor Lewis.
"Doktore...jsem mrtvá?"
Doktor váhavě pohlédl na EKG. Žádné rovné čáry. Přesto vypadala jako mrtvá...úplně bledá.
"Ne slečno, jste naživu. Jak...jak se cítíte?"
"Bolí mě záda." doktor přikývl.
"No vidíte..nemůžete být mrtvá"...trochu nuceněse pousmál..."ale na břicho vás položit nemůžeme." Až teďsi uvědomila, že neleží. Proto nehledí do stropu, ale do zdí. Vlastněseděla, opřená o nadzvednuté lehátko. Doktor cosi prohlížel a pak odešel. Hlídala ji postarší sestřička. Brzy nato přišla Claire. Přinesla něco k jídlu a pití. Jedla anižto jídlo vnímala. Připadalo jí, jakoby ani neměla žaludek. Žádné vnitřnosti. Všechno jde do ní a zase ven...

Claire odešla. Venku se stmívalo. Mezerou pod dveřmi sem z chodby pronikalo trochu světla. Nebo se jí jen zatmělo před očima. Víš jaké to je, mít v sobě démona? Dokážešsi to vůbec představit?...Slyšela šustění podzimního listí. Kmeny stromůzahalené ranní mlhou. Mrzí měto...Strašněmě to mrzí...v listí se cosi povaluje...není to listí...cáry ohnilých hadrů...malé tělo roztržené vedví...v široké brázdě, co procházela tělíčkem se hemžilo spoustu červů...přesto šlo ještězřetelněrozeznat její tvář...Jodelle. Slyšela dusot...udýchaný hlas. "Pusťte mě...ne...Pane bože...NEEE..." Bezmocný výkřik zlomené matky. Vzlykot dvanáctileté dívky. "Kdo to udělal?! Kdo?!" Catherine se rozlítila na dva policisty. Kristen seděla u stromu. Pořád brečela. I přes semknutá víčka viděla ten příšerný obraz.

Kdyžoči konečněotevřela, obrysy potemněly. Pořád seděla u toho stromu. V bílé košili a váčkem krve, přišpendleným k ruce. Cáry oblečení...jsou všude...zarudlou trávu pokrývá mnoho a mnoho cárůoblečení. Stála před Kristen obrácená zády. Jeliza.
"Pročpláčeš? Vždyťje to jen smrt." Vždycky jí připadalo zvláštní, jak chladně Jeliza přijala smrt svého dvojčete. Jak snadno přijala smrt vlastní...
"Ale...bylo jí teprv devět let...a takhle..."
"Byla bys raději kdyby ji zavřeli do té nemocnice? Aby dopadla jako matka?"
Jeliza se otočila zpátky k rozpáranému tělu. Měnila se v prach. Vířil kolem. Každé smítko prachu nakonec zakotvilo v té obrovské ráně. V Jodelle. Rána se zacelovala. Veškeré znaky rozkladu mizely. Rozpůlené tělo se sjednocovalo...

"Špatné sny?" Claire. Červené vlasy přísněsčesané pod bělostný čepec.
"Ne."
"Opravdu?" Mladou ženu to překvapilo. Kristen měla zarudlé oči a obličej mokrý potem a slzami. Pořád tak bledá. Ten váček. Určitěs ním není něco v pořádku. Claire se nemohla zbavit dojmu, že transfuze neprobíhá správně. Odběhla pryč. Místnost opět ovládl typický zvuk nemocnice. Ticho...Postarší sestra, co sedí u lůžka Kristen, nejeví přílišznámky života...Kdybych tu zemřela, ani si toho nevšimne...

Claire se na mě dívala tak divně. Je to sympatická dívka, ale ty její zelené oči...Vypadají děsivě. Možná toho přílišviděly...Pokusila se otočit hlavou do prava, aby viděla na váček s krví. Už byl skoro prázdný. Krev putuje hadičkou do pravé ruky. Podivná tekutina. Je to opravdu krev? Místo toho, aby do ní vnikal život, cítila přítomnost čehosi docela odlišného. Jakoby se měnila v kus ledu. Vypadala jako socha. Bělostná jako ty zdi kolem ní...Zase začla hypnotizovat stěny. V omítce jsou praskliny. Linky podivných obrazců, které dávala dohromady její fantazie. Chvíli viděla svraštělou tvář postaršího muže. Komicky pokřivená. Vzpomněla si na obrazy Picassa. Pak viděla žilnatinu listí. Podzimní listí. Stromy...

Najednou ze zdi vystoupila tvář. Nikoli starce, ale kostnatého mladíka. Krev užneputovala. Spíš to vypadalo, že krev jí někdo násilím vstříknul do ruky. Naběhly jí žíly. Pod kůží viděla jak jsou rychle naplňovány temnou tekutinou. To není jen krev. Je v ní jed. Ne...není to jed...něco horšího...něco, co nemohla zařadit...zmocnovalo se jí to. Stejně jako zoufalý pohled mladíka. Ze zdi užnevystupoval jen obličej. Ze spárů zdi se soukalo celé tělo. Kostra obepnutá tenkou kůží. Každý jeho pohyb provázelo mocné křupání kostí. Oči podlité krví. Křečovitěsevřené ruce plné jizev. Cítila jak jí něco propichuje ruce...tisíce jehel...ta bolest. Přemohla svou strnulost a levou rukou vytáhla hadičku z pravé ruky...

Krev vyprskla na ty bílé zdi. Zažrala se do nich jako kyselina. Jako mor se šířila po stěnách. Omítka mizela. Nahrazovaly ji hrubé cihly, tonoucí ve zčernalé rzi. Slyšela praskání skla. Spáry mezi kachličkami na podlaze začaly rezivět. Ze zdi vyšlehlo několik chapadel...vypadá to spíš jako ostnatý drát. Natahoval se kolem postele. Od stropu k podlaze. Od stěny ke stěně. Obklopoval postel. Ten chlapec...Snažil se proniknout zkrz ostnatý drát, ale uvíznul. Drát se omotával kolem jeho rukou. Ten hrozný řev. Kéž by mohla vstát a utéct. Ale i kdyby nebyla upoutaná na lůžko, nedokázala by to...civěla by před sebe jako teď...neschopna se hnout...

"Doktore!! Claire!" Harold rychle přiběhl k pacientce.
"Sakra! Holly! Okamžitěnulu! Hned!" Beatrice vyběhla z pokoje a málem se srazila Claire.
"Co se-" Claire se snažila hned pomoct doktorovi. Omotával pravou ruku pacientky páskem od svého pláště. Musí zadržet v jejím těle alespoňto málo krve, které v ní zůstalo.
Harold odstranil prázdný váček. Zíral na pacientku. Úplněstrnulá. Pěsti zaťaté. Upřeněhleděla před sebe. V jejích očích spatřil čirou hrůzu...Zatřásl s ní...
"Kristen...??" nic.
"Doktore..." Claire mu podala hadičku s novým váčkem, který právě přinesla Beatrice. Doktor otřel ruku pacientky od malého potůčku krve. Zavedl do toho místa hadičku...Najednou sebou škubla. Doktor málem spadl. Hadička jí vypadla z ruky...Doktor pevněsevřel pacientku. Dívka sebou začla házet...
"Nech mě! Pusťmě!! Pusť!!..."
"Kristen..Kristen to jsem já...Kristen!!" Musela mu pomoct Claire a Beatrice. Ale ani to nestačilo. Dívka sebou neustále házela.
"Sedativa!!" křičela Claire směrem k Beatrice.
"Jistě."

Oknem pronikalo ranní světlo. Ležela, tedy skoro seděla. Hrozněji bolí ruka. Bělostné stěny. Praskliny...a ticho. Zase začínala upadat do deprese. Nevěděla, co má dělat. Do prasklin ve zdi civět nechtěla, ale bála se znovu zavřít oči. Ranní světlo je však přílišbodavé. Unavená víčka opět povolila. Urputněse bránila vzpomínkám, ale nakonec opět probublaly na povrch. Zase jí bylo dvanáct. Jeliza a Jodelle slavily deváté narozeniny. Kristen je vzala do zábavního parku ve Smallville. Lakeside amusement park. Jediné místo, které není úplně mrtvé. Aspoňtehdy si to myslela. Bylo tam moc lidí. Jednu chvíli držela obě sestry za ruku. Najednou zjistila, že jí chybí Jodelle.
"Jelizo, kde je Jodelle?"Jeliza mlčky pokrčila rameny.
"Jodelle?...Jodelle?..." její hlas spolehlivěspolknul dav "...JODELLE?..." neviděla ji. Hlavy v davu se jí míhaly před očima. Prodírala se...hleděla na všechny strany...ale Jodelle nikde. Pevněsevřela ruku Jelizy. Ptala se lidí jestli neviděli malou holku, co vypadá jako Jeliza. Jenže lidé měli přílišmnoho starostí...pak užjen bezmocně volala její jméno. Ztrápeněobcházela park. Nakonec přišla domů jen s jednou sestrou. Matčin výraz do smrti nezapomene. Stejnějako ten, když našla Jodelle v lesích o pár dnůpozději. Kéžby někdo ušetřil Catherine toho výjevu. Rozpárané tělíčko. Mnoho bodných ran...

Někdo tvrdil, že vrahem byl Walter Sullivan. Jiní zastávali názor, že dívka se stala obětí rituálů místní sekty. Tehdy prý měli novou vůdkyni. Matka přísahala, že kult za to zaplatí. Jenže kdyžse Catherine s novou kněžkou setkala, začala věřit, že Jodelle skutečněstravoval démon. Začla věřit tomu, za co poslala Jodelle do blázince...

"Slečno Blackwellová, nesu vám oběd." Kristen se přistihla, že celou dobu zírá do bílé zdi. Odporné promítací plátno! Stalo se to. Nemohla s tím nic udělat. I kdyby mohla, nebylo by to k ničemu. Kdyby se tak mohla odstěhovat z tohohle města!
"Jak se dnes cítíte?" Krk ji užtolik nebolel, ale v zádech pořád cítila mírnou pichlavou bolest...
"Je mi líp." Claire se usmála...
"To ráda slyším" Claire připadlo, že dívka už mírnězískává barvu. "Omlouváme se za ten předchozí váček. "
"Prosím??"
"...Eh,...no jak se dívám ten nový váček s krví vám prospívá, cožse o tom předchozím říci nedalo...samozřejměkrev nemohla být závádná...ale i tak se může stát, že transfuze neproběhne správně...obzvlášťpokud musíme použít nulu kvůli náhlému, masivnímu krvácení. Doktor dělá teď testy s vaší krví. Abychom měli připravenou nejvhodnější krev, kdyby tento váček selhal. Mrzí mě co se stalo. Měli jsme ty testy provést dřív..."
Kristen na provinilý výraz sestry nereagovla. S Alchemillou to šlo z kopce. Málo personálu a mnoho pacientů. Přesto měla Alchemilla daleko lepší úroveň nežBrookhaven. Tam sice měli početný personál, ale tvrdilo se, že půlka zaměstnancůmá poněkud pochybnou kvalifikaci...Kristen se zamyslela na slovy Claire."Vhodný dárce". Vzpomněla si na hocha s doslova děravýma rukama. Příšernětenké ruce. Nemusela přemýšlet dvakrát, aby věděla, co ty rány způsobilo. Jenže takoví lidé by darovat krev neměli...ledaže by s tím začal později. Najednou se jí udělalo nevolno. Hlavou jí proběhla zdánlivě letmá myšlenka. Zemřel na předávkování. Snažila se tu myšlenku vypudit z hlavy...Není to nakonec jedno...?
"To...to je v pořádku...ehm...můžu se na něco zeptat?"
"Jistě."
"Co všechno víte o dárcích...tedy krom jejich zdravotního stavu?"
"...Promiňte, jak to myslíte??"
"No..." uvědomila si jak blbětu otázku položila. Měla by se zeptat přímo "chci říct...co když...co když dárce zemře?"
"No, tak ho vyřadíme z evidence. Krev kterou nám poskytl nežzemřel, samozřejměpoužijeme - tedy pokud je v pořádku a není stará, samozřejmě..."
"Aha..."
"No, někomu to může možná připadat morbidní, ale na druhou stranu to není nic neobvyklého...ale krev přímo z mrtvého člověka by byla nepoužitelná...pokud jste myslela tohle..."
"Jistě...já jen...i tak je to zvláštní...udržuje mě při životěkrev člověka, co už zemřel...Vy přece víte od koho máte jednotlivé váčky, že?"
"Ano."
"A kolik těch váčkůpatří lidem, kteří už nežijí?"
"No...těžko říci...moc jich nebude...ale s tím si nedělejte starosti. Krev je kvalitní. No tak...vy k nám přeci chodíte darovat krev...víte jak to probíhá..."
"Pročmi teda nedáte moji krev?"
"Ah, to bylo první co pana Lewise napadlo, ale vaši krev už nemáme..."
"Aha..."
"Snězte si oběd...a Kristen, užse tím netrapte, ano?
Kristen přikývla. Postarší blondýna nehnutě zírala kamsi mimo.
"Beatrice...? Za hodinu se vystřídáme." Žena přikývla. Beatrice...

Začala jíst oběd. Brambory se zeleninou. Není to špatné. Pro hladového určitěne. Pojídala jeden brambor za druhým. Připadlo jí, že jídlo má hroznědivnou chuť. Možná jen špatné sousto. Ne, to jídlo divně páchne. Třeba je zkažené. Chtěla ho trochu rozrýpat vidličkou, ale brambory se začly hýbat...co??...jakoby tam...vydličkou nadzvedla hýbající se brambory...fuj! Vyprskla na talířnedojezené sousto. V bramborech prolízali červi! Chtělo se jí zvracet. Letmý pohled na talíř. Červi, kroutící se v černé hmotě. Zvedl se jí žaludek. Popadla sklenici s vodou a pořádněse napila. Bože, co to je v té sklenici?? Oko! Zírá na ni lidské oko, naložené ve sklenici, ze které pije vodu plnými doušky!! Upustila sklenici na zem. Srdce se jí tak rozbušilo, že sotva slyšela, jak se sklo tříští o zem. Nemohla popadnout dech. Rozklepala se. Zároveňsi připadla strašněstrnulá. Dunivé kroky podpadkůse rozléhaly do všech stran. Něčí hlas. Zelené oči...oči...začala zvracet...
"Kristen?!" místo odpovědi Kristen vyvrhla na talíř obsah svého žaludku. Beatrice jen otupěle hleděla před sebe. Kristen upadla do mdlob.

"Kristen, co se vám stalo?"
"To jídlo...bylo zkažené...lezli v něm červi..."
"Červi??" v doktorově tváři se mísilo znechucení a nechápavost. Vyčítavěpohlédl na Claire.
"...a ve sklenici...bylo tam oko...lidské..."
"Cože???"
"Lekla jsem se, tak jsem sklenici upustila"
"Ah,...jistě...odpočiňte si, ano. Doneseme vám čerstvé jídlo."
"Ne, já...rozhodně teďnemám hlad..."
"Dobře."
Doktor se sestrou odešel. Čisto. Je tu čisto. Jakoby se nic nestalo...

"Krucinál, Claire!!"
"Není to moje vina! Sama jsem to jídlo chutnala. Bylo v pořádku...Musí mít halucinace..."
"Co?"
"A co to oko? Vážněsi myslíš, že jsem tak blbá, abych neviděla oko ve sklenici?! A kde by se tam asi vzalo, ha?! Beatrice, řekni něco!"
"Já jsem žádné oko ve sklenici rozhodněneviděla..."
"Uklidni se, ano? Je toho na mědneska moc." povzdechl si. "Je mi jasné že ta dívka má dost divné halucinace, ale všichni víme, že Malcolmova kuchyň nestojí za nic. Mohlo být jen zkažené a..."
"Chutnala jsem to jídlo. Bylo v pořádku."
"Dobře." pokýval hlavou. Se zasmušilým výrazem opustil místnost.

Cítila se hrozně unavená, ale nemohla usnout. Pořád jí bylo nevolno. Co když jí červi rozežírají žaludek? Ale v žaludku je přece kyselina. Ale co když ti červi jsou odolní. Cosi se v ní hýbe. Roste to... Co kdyžji to sežere zevnitř? Musí na záchod. Posadila se tak, aby mohla vstát z postele. Chvíli to trvalo. Zase se ozvala bolest v zádech. Položila bosá chodidla na studenou podlahu. Kde mám papuče? Podlaha se zdála být vlhká, skoro ažmazlavá. Možná je vytřená. Jistě...musel se uklidit ten nepořádek...ale neměla by být podlaha uždávno suchá??

Vyšla z pokoje 204. Záchody se nacházely na druhém konci chodby. Chodbu trochu osvětloval pruh světla, vycházející z ošetřovny. Dveře otevřeny. Dvě sestřičky pečovaly o postaršího muže. Postarší blondýna a na tu druhou neviděla...Minula ošetřovnu a zabočila k dámským záchodům. Vykonala potřebu a šla si umýt ruce. Kde se v ní vůbec vzalo tolik moči? Sotva pije...Spatřila svůj obličej v zrcadle. Pořád je hrozně bledá. Narudlé kruhy pod očima... Ale vždyťskoro pořád spí. Nebo ne? Zas ji přepadl nával nevolnosti. Tentokrát dost intenzivní. Tušila, že nebude jenom čůrat. Doplazila se zpátky do kabinky. Objala mísu. V žaludku jí něco doslova rejdilo. Přitom zvracela žluč. Už jen z té pachuti v ústech se jí znovu navalovalo. Pak začla zvracet krev. Spoustu krve. Oči ji pálily slzami. Mísa postupněrudla. Dovnitř padaly černé kusy sražené krve. Už dost! Křečovitěsvírala zažloutlou mísu a měla pocit, že zvrací vlastní vnitřnosti. Někdo zkroutil její žaludek, aby jej naprosto vyždímal. Chvíli se zdálo, že její trápení skončilo. Jenže najednou se v ní cosi vzpříčilo. I když měla žaludek strašnězmačkaný, pořád cítila, jak se v to něm hýbe. Teď si to klestilo cestičku nahoru. Vyvalila oči...žádné klubíčko malých červů...něco obrovského. Málem ji to udusilo. Byla to ruka! Z ruky trčel nerv, který uvízl Kristen v krku. Znovu zvracela. A pak znovu a znovu...

Seděla opřená o zeď. Otevřela oči. Podlahu pokrývají krvavé fleky. Nejvíc stříkancůobklopuje záchodovou mísu. Omítka ze zdí opadala. Podlahu místy nahrazují díry. Stropem se táhla obrovská prasklina. Hnisající prasklina. Rána, kterou nelze nikdy zahojit. Kachličky na mnoha místech vypadly. Zůstalo po nich jen zrezavělé mřížoví. Ta rez je všude! Proč? Záchod začal bublat. Vytryskl z něj proud černé krve. Krev s pleskavým šepotem kapek dopadla na podlahu. Z mísy se ozvalo bolestné skučení. Vyplazila se z ní zakrvácená ruka a pevněsevřela její okraj. Objevila se hlava. Začalo vylézat tělo. To přece...Kristen se postavila na nohy a rozběhla se ke dveřím. Jejich skřípění se mísilo s pleskáním masa. Vběhla na chodbu. Kachlíky na podlaze žloutnou pod nánosem krevní plazmy. Cítí puch hniloby. Zdi ale tentokrát nepokrývá rez, ale proud čerstvé krve. Ano, ve zdech doslova proudí krev. Vidí tlusté tepny a žíly. Také trsy vlásečnic. Hýbou se, proplétají mezi sebou jako ruce milenců. Místy žilka praskne a krev obarví doruda mřížovou podlahu. Nános plazmy místy dokonce ucpe díry v tom mřížoví. Všechno to mokvá a plesniví...Tohle přece není možné...není to skutečné...hlas v jejím nitru však tvrdil opak...

Z místa, kde se ještěpřed chvílí nacházela ošetřovna, pořád vycházel pruh světla. Slyšela nějaké mumlání. Nechtěla se tam podívat. Nechtěla to vidět, a přece...V ošetřovněnebylo nic...jen muž a sestřička. Muž celý zkrvavený...ten muž, co právěvylezl ze záchodové mísy, kam našel cestu z jejích útrob...Je nyní spoutaný na kolečkovém křesle. Pokyvuje hlavou ze strany na stranu. Bolestivěsténá. Sestřička se v něm vrtá vidličkou. Vyjídá mu játra zaživa! Zahodí vidličku pryča nenasytně mu začne okusovat žebra. Její hlava trhaně tiká. Nechutné mlaskání. Spokojené mumlání. Nářek...Anižsama vydala hlásku. Anižby zbůsobila jakýkoli hluk, sestřička vycítila její přítomnost...přestala okusovat a pomalu se otočila. Uniformu měla značněšpinavou, ale zepředu ještěnotně pocákanou od krve. Gumové rukavice naprosto zažloutlé. V levé ruce zabodnuté nůžky. Ale ten obličej...Oči úplně slepené, ztracené pod vrstvou mokvající tkáně. Jediné, co v obličeji rozeznala, byly zuby. Vyceněné zuby, živené syrovým masem. Rozvřela špičaté tesáky a nelidsky zachrčela. Vytáhla z paže nůžky. Blížila se ke Kristen...Křečovitými pohyby. Každý krok doprovázelo škubání hlavy, křupání kostí. Její končetiny se ohýbaly do absurdních úhlů. Máchala do prázdna nůžkami. Muž na křesle věnoval Kristen prosebný pohled. Pohled bez očí. Z rozrýpaných důlkůčišelo mnoho bolesti. Kristen ochromeněkráčela dozadu...dokud její chodidla nevkročila do prázdna...na chvíli ji pohltila tma...

Propadla do prvního patra. Zaslechla křupnutí vlastních kostí. Do nosu ji praštil železitý pach krve. Celé patro držela pohromaděželezná konstrukce. Někde v dálce se ozývalo skřípání. Pravidelné skřípání...něco se k ní blížilo. Pohlédla tím směrem. Kolečkové křeslo. Seděla v něm sestřička. Ona postarší blondýna...Jak se blížila, všimla si Kristen četných ran na rukou a ramenách. Ten šílený úsměv...Kristen se snažila dostat ke dveřím naproti. Nemohla vstát. Plazila se po páchnoucí podlaze. Nabalovala se na ni veškerá krev a špína. Ale přílišný strach ji nutil si toho nevšímat. Ty dveře...tušila, že vedou do východního křídla budovy. Sestřička se začla smát...Vzadu bouchly dveře. Vyšel z nich vysoký muž. Hlavu měl celou zafačovanou. V místě očí krvavé fleky. Do chodby vešla další sestra. Dlouhé, rudé vlasy, rozcuchané ostnatým drátem, omotaným kolem hlavy. Něco zachrčela na doktora.
"Ano...sestro..." otočil se směrem ke kolečkovému křeslu "dejte pacientce sedativa" Žena popadla stříkačku, o délce zhruba třicet centimetrů. Pomalu přijížděla k pacientce. Kristen si ažteď uvědomila, že u sebe nosí váček s krví. Ve chvíli, kdy hadička začla škrtit její ruku. Jako by ji chtěli svázat...nadopovat sedativy a...pořád slyšela sténaní muže z druhého patra...

To ta krev jí znemožňovala pohyb...vytrhla hadičku z ruky a hodila i s váčkem po sestřičce na křesle...Začla se jí motat hlava.
"Bez té krve daleko neodejdete, slečno Blackwellová..." Aspoňbyla schopna vstát. Dopotácela se ke dveřím. Vzala za kliku, ale marně. Nejdou otevřít. Zoufale s něma zalomcovala. Skřípění koleček se přibližuje. Bouchala do dveří...křičela...nic...zoufale se schoulila. Opřela se zády o dveře.
Hlava pulzovala šíleným tempem...tři postavy se komíhaly jako špatný televizní signál...i dlouhá jehla stříkačky se pokřivila...Kristen upadla do mdlob.

Spatřila tvář své matky. Vypadala mladě. Usmívala se.
"Dávej na sebe pozor..."
"Mami..."
"Musím už jít" Políbila dceru na čelo. Catherine vstala a šla k drobné postavě. Jodelle? Jeliza? Obě...obě, a přece jedna. Catherine tu holčičku vzala za ruku a nechala se odvést pryč. Zmizela...Zůstala jen chodba plná bublající krve, jejížželezo se rozmohlo všude kolem, aby se stalo zrezivělým pilířem tohoto světa...a tři postavy usilující o její duši...popadli ji, zarývali se jí pod kůži. Bránila se. Odkopla stříkačku někam pryč. Znovu ji popadli. Něčím ji smotali nemohla se hnout...
"Nechte mě! Pusťte mě! Neee..." Příšerný zvuk. Hrůzný výkřik z jejích vlastních úst. Pichlavá bolest v ruce...a pak jen ticho...

"Beatrice, Holly odveďte ji na ošetřovnu a postarejte se o ni."
"Měli by se o ni postarat spíšv Brookhaven."
"Neměli bychom jednat tak unáhleně, Claire."
"Unáhleně?? Ještěteď mi třeští hlava z toho křiku...a té krve...Uvědomuješsi vůbec kolik krve skončilo mimo její tělo?! Takhle plýtvat krví nemůžeme!!"
"Claire..."
"Možná utrpěla šok z té nehody...možná...nevím. Já jí chci pomoct, Harry, ale obávám se, že tady už jí víc nepomůžeme..."
"Zavolám hned Borrowsovi, ať se na ni podívá...Kdyby selhal i ten nový váček...máme pro ni ještěnějakou krev?"
"Jo, ještětam něco je..."

Upoutaná na lůžko. Vseděhledí do zdánlivěbělostných zdí unavenýma očima. Znovu a znovu si přehrává vzpomínky. Co se to děje v poslední době? Kolikátý váček krve jí visí nad hlavou? Stejnějí to nepomáhá. Co kdyžmá krevní poruchu? Není schopna vnímat čas. Není schopna rozeznat realitu od halucinace. Její psychika se hroutí. Brzy ji pošlou do blázince. Ty jejich pohledy...Prázdnou chodbou se rozléhaly kroky. Beatrice sebou trhla. Vstala ze židle a otevřela dveře. K pokoji přicházel doktor Lewis, Claire a nějaký muž. Všichni vešli do místnosti, kde ležela pacientka Kristen Blackwell. Michael Borrows. Doktor, co pečuje o její matku...tak tohle užje vážné...

"Dobrý den, Kristen. Jak se dnes cítíte?"
"Užmi bylo líp."
Michael Borrows. Dnes vypadá poněkud strhaně...
"Doktore, jak se daří mé matce?"
Doktor se na ni chvíli nejistědíval. Pak uhnul pohledem a povzdechl si...sedl si na židli, kde před chvílí seděla Beatrice. Znovu se na ni podíval.
"Je mi líto Kristen...Vaše matka dnes ráno zemřela..."
Dívka ztuhla. Mrtvá...moje matka je mrtvá. Bezvýrazněhleděla před sebe.
"Proč?" Zarazil ji příšerný chlad, s jakým tu otázku vyslovila.
"Zřejměšlo o celkové selhání organismu."
Vzpomněla si na ten úsměv. Oči jí zvlhly. Tolik by chtěla za ní. Radši umřít a připojit se k nim...'Radši aťje mrtvá než v takovémhle stavu.' Ten smířený pohled. Klid...
"Já vím, že tohle není asi vhodná doba, ale musíme si o něčem promluvit...Můžešmi přesněpopsat, co se stalo dnes v noci?"
Přikývla. Stejně je to jedno. Aťřeknu cokoli, stejněmě tam pošlou. Popsala doktorovi všechno, co viděla. Jako by si najednou přála, aby ji odvedli do té budovy na Caroll street. Načto odkládat...Samotnou ji překvapilo, až vyděsilo, jak věcněvnímá současný běh událostí. Možná to dělají ta sedativa. Nebo ji prostě otupil pocit, že užnemá co ztratit...

"Pane Borrowsi, měl byste vědět pár věcí, nežsi uděláte jakýkoli závěr." Claire nevypadala, že by ji výpověď nějak vyvedla z míry. Za to Harold byl ze všeho zmatený. Michael vypadal otevřený novým informacím. Holly jen přihlížela jak se diskuze na ošetřovněvyvine.
"No, nejdřív by mězajímalo jak se dostala do prvního patra..."
"Nedostala...celou dobu byla tady - ve druhém patře..." Claire se ohlédla na Holly..."Je to tak?"
"Ano...museli jsme nutně ošetřit jednoho pacienta...s Beatrice...letmo jsem viděla Claire, jak jde s pacientkou směrem k záchodům."
"Co se stalo pak, Claire?"
"Nebylo jí dobře...zvracela...pak jen vyšla z kabinky a spadla na zem. Pomohla jsem jí vstát. Vyšly jsme na chodbu, prošly kolem ošetřovny a pak se to stalo...doslova sebou sekla o zem. Vytrhla si hadičku z ruky a pak dostala hrozný záchvat..."
"A ten včerejší záchvat?"
"Ten ještěnebyl tak hrozný... jednalo se o ten předchozí váček..."
Michael povytáhl obočí.
"Víte ty její krvavé výjevy...ty halucinace mohou mít reálný původ v podvědomí...a ty záchvaty - může mít závažnou fobii z krve...ta její bledost - jako by i její organismus tu krev odmítal...prostě nějaká psychosomatická porucha..."
"Jak by ale mohla darovat krev?" Harry nechápal...
"Tyhle halucinace se dostavily ažpo té nehodě, je to tak?
Claire přikývla.
"No, zřejměutrpěla dost závažný šok, spouštěcí mechanismus dané fobie...anebo...ten šok vyvolal vzpomínku na nějakou nepříjemnou zkušenost z minulosti..."
"Hmmm..." Harrymu pořád něco nesedělo...
"Harry, to co jsem právěvyslechl nemůže být nic jiného, než téměřparanoidní fobie z krve...nebrala drogy?"
"Ne, tím jsem si stoprocentnějistý. Podle mě to nebude ani fobie."
Michael chvíli přemítal. Nechtělo se mu ji brát do blázince...jenže...
"Toho se právě obávám. A jste si jistí, že dostala správnou krev?"
"Dali jsme jí nulu...dvakrát po sobě...Ale to nemůže u pacienta způsobit takové stavy a halucinace!" Michael vyvalil oči. "Dvakrát po soběnetestovanou krev??"
"Spočítej si kolik je tu personálu a kolik pacientů! Nikdy jsem neviděl, aby nula způsobila něco takového!"
Michaelův pohled mírně zkameněl. Ty jsi ještěneviděl hodněvěcí Harolde... "A ten nový váček?"
"Byl připravený na základěkrevních testů."
"Dobře, dobře...no, vypadá to, že na nějakou dobu ji budeme muset převést. Uděláme pár testůa uvidíme...Musíme zjistit, co s ní je."
"Počkej, ty jichceš převést hned??"
"No, čím dřív, tím líp..."
"Jste dostatečnězásobení krví...?"
Michael přikývl. Harold mu podal nějaké spisy. Kopie zdravotní karty. Záznam o všech jejích dárcovských počinech. Darovala krev čtyřikrát během roku a půl. Kopie rozboru krve. Krevní obraz. Záznamy veškerých krevních testů. Záznamy o jejích dárcích. Jason McGregor. Beatrice Dahmer. Michelle Thomas. Jasona trochu znal. Dobrej kluk. Nežzačal s tím svinstvem. Říkají tomu White Claudia. Začal s tím asi před měsícem a šlo to s ním rychle. Našli ho na veřejných záchodech. Zemřel na předávkování...Beatrice Dahmer - sestřička, ale poslední jméno mu nic neříká.
"Bude ti to stačit?" Harold si nebyl jist kompletností spisů, ale Michael vypadal spokojeně.
"Jo. Perfektní. Díky moc."

Oni mě tam odvezou. Vybavila si každodenní zpěv nemocnice. Zoufalý křik a nářek. O tohle ticho v Alchemille bude jednou vyloženěžadonit. Dveře se otevřely. Michael a Claire. To bylo rychlé, pane Borrowsi.
"Kristen..."
"Jo, já vím. Převezete mědo Brookhaven."
"No, na nějakou dobu. Musíme zjistit, co se s tebou děje, víš?"
Třeba mi vážněpomůžou. Anebo se z toho definitivně zblázním...

Holly přivezla kolečkové křeslo s připevněným stojanem na váček s krví. Kristen pomalu vstala. Claire přemístila váček a Holly zabalila dívku do deky. Posadila ji na kolečkové křeslo. Projížděli chodbou. Dveřmi do druhého křídla budovy. K výtahu. Stěny bílé. Podlaha s pěknými kachličkami. Imitace "zeleného mramoru". První patro. U recepce dali Michaelovi malou kabelu. Patřila Kristen. Zřejmětam dali všechno, co měla po nehodě u sebe. Otevřely se hlavní dveře. Hrozná zima. Jakoby nebylo září, ale leden. Michael a dva muži přemístili dívku co nejrychleji do připravené sanitky. Jeden mladík kolečkové křeslo zajistil, aby se cestou nerozjelo. Michael si sedl ke Kristen. Zadní dveře auta se zavřely a sanitka se po chvíli rozjela.

Zvuk jedoucího auta. Myšlenky veškeré žádné. Zřejměnení co říci. Slova jsou bezvýznamná a zapomenutelná...Kde jen tohle slyšela...?
"Neboj se, nenechám tě tam dlouho." Lhář.
"Kam mě přesněumístíte?"
"Do třetího patra."
"Do...do třetího patra??"
"Do pokoje S2."
Oddechla si. Michaelovi ale dalo práci přemluvit ředitele. Ještěk tomu přes telefon z Alchemilly. Jediný volný pokoj byl nedávno uvolněn S7. Nemohl dívku umístit na lůžko, kde před pár hodinami zemřela její matka. Přesunuli tam Stanleyho Colemana. Na jeho místo dali chlápka z S2. Trochu složité, jenže o přesunu Colemana se už nějakou dobu uvažuje...Kristen hleděla do země. Michael listoval spisy. Stále víc podléhal pocitu, že fobie z krve není odpověďna její současný stav...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama