Říjen 2010

My Art of Silent Hill

17. října 2010 v 15:27 | g.schreiber |  SILENT HILL
Pár obrázků ze světa Silent Hillu

heather
Heather

Silent Hill - panoptikum

17. října 2010 v 15:24 | g.schreiber |  SILENT HILL
Panoptikum 

panbytosti které se zrodily v mé hlavě někdy po premiéře filmového Silent Hillu...



sc
Scream!!


ta
Torn apart


word
Slova 

thg
Myšlenky...


blesk
zasažena bleskem


pacient
Pacient...


ms
Medusa

In Rust We Trust...aneb úvod

17. října 2010 v 15:12 | g.schreiber |  In Rust We Trust
REZ...


Industriální dekadence a vše, co s ní souvisí. Tak by se dala charakterizovat tematika tohoto blogu. Posedlost rzí prorostlých továren odráží mou posedlost spatřovat krásu tam, kde ji mnozí nehledají. 
Pod pojmem industrial se dnes chápe mnohé. Platí to především v hudbě. Člověk se někdy nestačí divit, jací interpreti jsou k tomuto žánru řazeni. Brzy na blogu přibyde rubrika, kde hudební žánr idustrialu víc rozvedu. 

Krom hudby začíná být industrial oblíbený na poli umělecké fotografie. Připadá mi zbytečné na blog uploadovat cizí fotky.  Profily kvalitních fotografů proto zveřejňuji v odkazech. Vlastní fotky sice na blogu mám, ale nejsem profesionál, ani talentovaný amatér. Jenom mě baví fotit. Co se týče výtvarného umění, sama se věnuji kresbě a přestože moje momentální práce se továren dotýkají jen okrajově, brzy přibudou ilustrace k mým povídkám. 

Proč Rez? Nic nedefinuje industriální dekadenci tak jednoduše a přesně jako právě rez. Rozpadající se kov. Kdysi pevná těžká ocel se pod nánosem času mění ve zrezivělý prach. Mrtvé stroje obnažují své vnitřnosti...postupně se halí do pokrývky prachu. Zakukleni ve rzi...vyčkávají...

Kult - The Order

12. října 2010 v 20:37 | g.schreiber |  SILENT HILL
Historie a rozdělení kultu

"You think there are things like good and evil, but they aren't. There is only chaos and the order..."

The Order, neboli Řád má hluboké kořeny již v dobách kolonizace. První osadníci vyhnali indiány z "místa utišených duchů". Prokleté město vyhladila katastrofa a jméno pohřbila v prach. Druzí osadníci měli větší štěstí. Sice se také často potýkali s neštěstím, ale to nezabránilo rozvoji města, které od té doby nese jméno Silent hill. Jestli zakladatelé Řádu pocházeli z prvních, nebo až z druhých osadníků, není dosud známo. S jistotou lze pouze říct, že původní víra kultu přejala mnohé od indiánů.

Sekta Posvátné Matky

Zřejmě nejstarší sekta. I když ve své době se jednalo o kult samotný. Stejně jako dnes, vyznávali Posvátnou Matku, která sestoupí a přivede ráj. K tomu je zapotřebí zničit svět starý, protože na prohnilé půdě hříchu těžko vznikne dokonalý ráj. Proto musí být země vyčištěna ohněm, stejně jako mysl hříšníků. Utrpení a bolest hraje v kultu důležitou roli. "Sympathy could be born out of pain and sufferring...". Stejně tak kult Velké Matky. Matka příroda. Krutá i milující. Ta, co dává život a pak si jej bere zpět. Náboženství Řádu nemá daleko od pradávných matriarchálních kultů. Velká Matka se objevuje ve všech kulturách předkřesťanské éry. Vystupuje v mnoha podobách. Její význam se neztratil ani s příchodem patriarchátu a dokonce i křesťané mají svou Velkou Matku - Pannu Marii...

Řád má svou Posvátnou Matku. Vlivy indiánů nalezneme nejen v matriarchálním pojetí kultu, ale také v označení některých bůžků. (Xuchilbara, Lobsel Vith, Valtiel). S indiány kult rovněž pojí rostlina Aglaophotis, neboli White Claudia. Hinduistická, dobrotivá matka Durga má svůj ničivý, brutální a obscénní aspekt - krvavou bohyni Kálí. Tato dvojakost se rovněž objevuje vesměs ve všech kulturách. Křesťané pak vytvořily možná příliš jednotvárný protipól. Bůh vs. Ďábel. Každopádně Posvátnou Matku představuje jedna bytost. Matku i dceru zároveň. Snoubí se v ní dobrotivý aspekt s nutným zlem (očista světa ohněm). Ona je životem i smrtí. Vznikem i zánikem. Ona je temnotou - zárodkem všeho, včetně světla. Ona přivedla otherworld, neboť otherworld je jejím aspektem (viz otherworld)...

O sestupu Posvátné Matky se zmiňuje Crimson Tome (SH4). Tato kniha zahrnuje rituály, potřebné pro sestup Matky. Jde o dost krutý rituál. Koneckonců sami indiáni často prováděli značně krvavé oběti. Rituál se přesně nazývá Jedenadvacet Svátostí. Jedenadvacet obětí. Starý rituál provede Walter Sullivan - díky rituálu se z něj stane známý masový vrah. Díky získané moci nepřestane vraždit ani po vlastní sebevraždě...

Sekta Posvátné Ženy

Po tom, co v Evropě reformátoři křesťanství dali vzniknout křesťanským sektám, sáhl Vatikán po staré zbrani, která měla hlavě církve vrátit respekt. Svatá Inkvizice. Evropou se od 15.st. přehnala
vlna honů na čarodejnice, která se ve st. 17. dostala do Ameriky. I když nedosahovala takové brutality jako v Evropských zemích. Ozvěny Salemského procesu se dostaly i do Silent Hillu. Přestože Řád existoval spíš skrytě, o jeho existenci se určitě vědělo. Tehdy v Řádu působila osoba, známá jako Sv. Jennifer. Krom toho, že ji křesťané upálili jako čarodejnici, nevíme o této ženě zhola nic. Avšak předpokládám, že vnik nové sekty souvisí s ní nebo minimálně s jejím upálením.

Posvátná Žena může být chápána jako analogie Ježíše Krista. Je to dcera bohyně - Posvátné Matky, a zároveň je v podstatě její reinkarnací. Úděl zničení světa a nastolení ráje nyní patří jí. Už jednou lidské bytosti spasila, jenže potom zemřela. Svým věřícím slíbila návrat a s ním i znovuzrození ráje. Její příchod není podmíněn jedenadvaceti obětmi. Jediné utrpení náleží Posvátné Matce a Ženě samotné, coby zárodku v Matce. Těžko říct, zdali tyto myšlenky zformovala samotná Jannifer. Nelze to vyloučit. Kristus jako žena? To křesťané jistě nemohli překousnout, proto kacířka skončila na hranici. Spálit celý kult však nedokázali. Jak bývá u křesťanů zvykem, označili bohy Řádu démonickými jmény. Posvátná Matka získala jméno Samael. (odtud nejčastější omyl hráčů, že kult vyznává Samaela). Crimson tome rovněž musel sepsat křesťan, protože o Sestupu Posvátné Matky píše jako o sestupu Ďábla...

Každopádně by se dalo říci, že Řád poněkud vyměkl. Přestože Sekta Posvátné Matky má v kultu stále dominantní místo, s Posvátnou Ženou se v budoucnu počítá. Rituály oplození Matky sice nejsou tak kruté, ale nejdříve musí Matka sestoupit. Pak teprve může porodit Posvátnou Ženu, do které se po vlastním zániku reinkarnuje. Nová bytost "s krví na rukou" přivede nový ráj. Krví se zřejmě myslí krev světa, co musí být zničen. Kult se o sestup Matky snažil mnohokrát. V historii Silent Hillu nalezneme nespočet případů zmizení lidí. Někteří se stali oběťmi kultu. Jiní zmizeli kvůli vlastním hříchům (tak jako např. James)

Valtielova Sekta

Často je Řád označován jako kult posledního soudu. Vzhledem k plánům Posvátné Ženy se světem lze chápat toto označení. Sekta má funkci soudců a vykonavatelů. Jako vyznavači Valtiela možná střeži Metatronovu pečeť. V Řádu kult Valtiela možná existuje už velmi dlouho. Kdy se zformoval není až tak důležité. Jeho stoupenci nosí na hlavách rudé róby, podobné těm, které ve středověku nosili kati. Zřejmě na základě těchto vědomostí si James vytvořil bytost, známou jako Red Pyramid Thing (Pyramid Head). Existují však dohady, že Pyramid Head existuje jako bytost sloužící Valtielovi. Pyramid Head jako Xuchilbara, který trestá hříšníky. Ten, kdo je očistí. Vyloučit nelze ani jednu z možností.

Sv. Alessa

Malá kaple v nowhere třetího dílu dává vzniknout domněnce, zdali opravdu existoval v Řádu nějaký kult Alessy. Nebo kaple sloužila jako pomyslný Claudiin úkryt, kam se chodila ukrýt před vnějším světem? Ať už kapli postavil Řád, nebo jen Claudiina mysl, dalo by se říci, že kult Alessy existoval. Nikoli oficiálně, ale jako modla. Alessa jako Posvátná Matka i Žena. Odtud přídomek Matka boha, dcera boha. Ta, co porodí boha a sama se do něj po své smrti reinkarnuje.

Kde se Alessa vlastně vzala? Skutečně jde o dceru Dahlie? Alessiny útěky z Wish House dávají prostor k pochybám. Možná Dahlia posílala svou dceru do sirotčinců na převýchovu. Každopádně Dahlia na staré rituály o Sestupu Matky nevěřila. Tvrdila, že je třeba zavést nové postupy. Bohyně se zrodí jedině z bolesti a utrpení mladé dívky - panny, která disponuje ohromnou mentální silou. Přestože ani nové postupy úplně neuspěly, věřil Řád v Alessu jako v Matku i Ženu. Předvším Claudia.   

Wallpapery

12. října 2010 v 20:35 | g.schreiber |  OBRÁZKY

...aneb hrátky ve Photoshopu


takhle vypadá logo v plné kráse

Obyčejná holka - část 1. Impulz

12. října 2010 v 20:32 | g.schreiber |  SILENT HILL
OBYČEJNÁ HOLKA



Část první - Impuls


Motá se jí hlava...tři kruhy...prolínají se...obtáčejí...ona sama jakoby stála uprostřed... Všechno se točí kolem ní...pulzuje to...pulzující rudá kapalina, jejíž potůčky se pravidleně stáčí...krev, co se vznáší jako oheň ve stavu beztíže...beztíže...také ona se vznáší - v nitru té příšerné cirkulace...tak lehká...tak těžká...tělo pod nánosem hříchů. Dívka se nevznáší, ale padá...

Lákavé skučení větru. Bílý dech mlhy. Okolí je najednou příliš statické. Těžkopádné...Reálné. Rozhlíží se kolem sebe. Odvrací pohled jinam, aby se zase podívala zpět. Její kroky nejistě duní o kovové mřížoví. Oči bloumají ze strany na stranu. S poděšeným údivem a skrytou zvědavostí. Jakási stavba z vlnitého plechu...otřískané lavičky...všechno nasáklo krví...krev způsobila rozsáhlou korozi...všechno tu podléhá rozkladu...hniloba prodchnula chladný vzduch. Jemný tanec mlhy se stává jediným pohybem v tomhle místě...

"Kde to jsem?" Zábavní park Lakeside. Na lavičkách se povalují obrovští, plyšoví králíci. Růžoví, roztomilí králíci. Veselé oči. Úsměv potřísněný krví...Pozorovali ji. Nehybně zhypnotizováni každým jejím pohybem. Pomalu je obcházela a v duchu se modlila, aby najednou nevstali. Nevstanou. Nikdy. Jaktože ji to místo ničím nepřekvapuje? Do nitra se pomalu vkrádá strach. Není to tím místem. Nezpůsobují to rezavějící stěny, ohozené krví. Ani znepokojivé dunění podpadků o mřížovou podlahu. Dokonce ani intuice křičící, že se každou chvíli stane něco strašného. V jejích očích se zračil zmatený strach...Nikoli z neznáma. Naopak z něčeho, co je tak odporně blízké. Slizskými prsty se to dotýká její mysli, když spatří pod mříži rezavé traverzy, tonoucí ve tmě...a nůž s blyštivou čepelí, který příliš pevně svírá v pravé ruce...

Nejistě otevřela dveře budovy. Ozvalo se bolestivé zasténání rezavých vrat. Moc toho neviděla. Nejdřív slyšela mlaskání. Kužel baterky odhalil mrtvolu, jejíž torzo se válelo opodál na tom příšerném mřížoví. Příliš rozsápané na to, určit jeho původ. I když se v mrtvole válela klubka červů, krev vypadala naprosto čerstvá...V hlavě by jí teď mělo znít tisíce otázek, ale slyšela jen šum...chrčení nefunkčního rádia...statika nabývala na intenzitě. Pohled do neurčité tmy, někde za tím torzem. Jenže baterka trpí slepotou. Další mlasknutí, tentokrát zřetelnější...přestalo ji to zajímat. Rychle se otočila. Míjela mnohé dveře, protože věděla, že jen jedny jsou správné. Ty, co vedou k naprosté zkáze. Otevřela je. Prudce za sebou zabouchla. Šumění ustalo. Jenže místo něj v dálce zaslechla jakési skřípění. Pravidelný, odporný zvuk, připomínající zuřivé bzučení agresivního hmyzu. Bzučení zní stále hlasitěji. Nechtěla čekat, co hodlá vystoupit ze tmy. Ukryla se v ní také. Vypnula baterku. Jenže nečekala, že tma bude tak razantní. Skřípění se najednou rozléhalo odevšad. Jakoby někdo vzal klubko jehlic a skřípal jím o tu odpornou mřížovou podlahu. Zvuk příjemný asi jako když ušima projíždí ostnatý drát. Přesto se donutila vykročit před sebe. Udělala sotva pár kroků a cosi ji prašilo do obličeje. Ztratila rovnováhu. Spadla na záda a vyrazila si dech. Chvíli bojovala s plícemi než konečně dech popadla. Najednou si uvědomila, že neleží na podlaze, ale na...čemsi. Cosi tvrdého a na povrchu mazlavého. Odvrátila se a rychle vstala. Zapla baterku a rozběhla se. Snažila se nevnímat, že ji ten strašný zvuk pronásleduje. Odmítala uvažovat nad tím, do čeho to sakra spadla. Neřešila, co způsobilo řeznou ránu na její tváři. Běžela. Vyhýbala se velikým průrvám v mřížoví. Nekonečné jámy. Kdyby tak nezapnula baterku...Skřípění neustávalo...Zvuk překotného tlukotu srdce. Zvuky se spojovaly. Obraz se začal míhat. Prostor obtékal kolem ní. Ty průrvy...ta tma...

Dopotácela se ke schodům. Vedou někam nahoru. Točité schody...Ne, nejsou točité...zase se jí motá hlava...Přesto dokázala vyběhnout až na jakési nástupiště. Horská dráha. Jak výstižné! Zvuky utichly. Slyšela jen vlastní zběsilé dýchání. Když se vydýchala, přistihla se, jak zírá do prohlubně v kolejích horské dráhy. Tudy to nepůjde. Dolů se určitě nevrátí. Vykročila na horskou dráhu druhým směrem. Nevím, co si od toho slibuješ...Jenže jinudy to nejde. Úzké koleje podpíralo dřevo a rezavé pletivo. Mohla by sešplhat po železné konstrukci, jenže rámy konstrukce jsou od sebe příliš daleko. Cestou ji opět provází mlha. Přesto v ní rozezná imitaci jakési hory, kolem níž se horská dráha vine. Také hora podlehla rozkladu. Krev...Zaslechla křik. Leknutím div nespadla z kolejí. Malé dítě. Řezavý zvuk se rozléhal, že těžko rozeznala odkud vychází. Pokračovala v cestě...Co když to bylo varování?? Chci odsud pryč!! I pach vlastní krve, zasychající na tváři jí připadal odporný...Otřásla se. Hrozná zima. Moment, to se začly třást koleje! Třes nabýval na intenzitě...Co to...? V dálce zahlédla téměř oslepující světlo. Hluk vlaku. Skoč! Ne, je to moc vysoko! Tak umři! Obejmulo ji světlo. Hebký dotek smrti. Její tělo zakřičelo. Zbyl po něm krvavý flek...krev...

Něco ji tlačilo do hlavy. Cítila vůni dřeva. Otevřela oči. Jen sen? Chvíli se rozkoukávala. Cítila se unavená. Samozřejmě...jen sen. Usnula u stolu ve fast foodu...Happy Burger.
"Taková noční můra" přesto tak skutečná...Pohlédla skrz žaluzie. Rudá obloha. Zapadá slunce. Chvíli zmateně civěla z okna. Nádherný západ slunce. Nebe je téměř sytě červené...jako...
Kolik je hodin? Hodinky říkají něco po půl sedmé. Ohlédla se kolem sebe. Sedělo tu pár lidí. Jedna žena se na ni vyčítavě podívala. Holka za pultem jen povytáhla obočí. Jděte se vycpat. Nevšímala si jich. Nemůže tu ztrácet čas. Pomalu vstala. Zastrčila si pod vestu řetízek s přívěskem. Dárek od táty k narozeninám. Kruci! Nestihla sehnat tátovi tu věc do psacího stroje. Někde má na lístku přesný název. Jenže teď už bude určitě skoro všude zavřeno. Zatraceně! Stroj se mu pokazil před měsícem. Zrovna když měl psavou náladu. Proč si nepořídí radši počítač? ...Ale táta je příliš nostalgický
"Víš kolik jsem na tom stroji popsal stránek? Na počítači je to příliš jednoduché. Psát na stroji je umění" Je fakt, že ona na stroji psát neuměla. Zkoušela to jednou. Pětiřádkový odstavec psala skoro desetkrát. Za stejnou dobu, za jakou on zvládl přepsat několikastránkový rukopis...Musí mu zavolat...

Vyšla z restaurace Happy Burger. Už abych byla doma. Zahla do chodby nalevo. K telefonním automatům. Zvedla sluchátko a naházela pár mincí. 545 6487...
"Mason. Haló?"
"Tati, to jsem já..."
"No, ahoj! Už jdeš domů??"
"Jo. Promiň, že jsem nezavolala dřív."
"No jo, zase jsi trávila hodiny v obchodech s oblečením, chápu..." usmál se do telefonu.
"Jo, řekla bych, že jo...ale každopádně - teď už půjdu domů. Jo a nesehnala jsem tu věc, o kterou jsi mě požádal..."
"To nevadí. Seženu to později. Hlavně buď doma co nejdřív, ano?"
"OK."
"Dávej na sebe pozor"
"OK, dám si pozor."
"Mám tě rád, Heather."
"Taky tě mám ráda, tati."

Zavěsila. Táta měl dobrou náladu. Ale zřejmě si dělal starosti. Zahlédla postaršího muže. Stál opodál. Naznačila mu, že telefon je volný, ale muž jen zakroutil hlavou a dál na ni upřeně zíral. O co mu ksakru jde?? Dávej na sebe pozor. Jo, dám na sebe pozor. Nedala na sobě znát nervozitu. Přesto vykročila raději k záchodkům než k eskalátorům. Nechtěla kolem muže projít. Pěkně blbej nápad. Co když půjde za mnou?? Zaslechla za sebou kroky. Kroky...skřípění...
"Heather.."
Sakra! On mě zná?!
"Musím s tebou mluvit. Jmenuji se Douglas Cartland. Jsem detektiv."
"Detektiv? Opravdu?" Povytáhla obočí. To jeho ošuntělé oblečení. Obličej zarostlý šedými vousy. Kruhy pod očima..."No, pěkně se mi s Váma povídalo..." odsekla a pokračovala v cestě.
"Počkej, je tu někdo, kdo si s tebou potřebuje promluvit. Dej mi hodinu, ne půl hodiny svého času."
"Táta mi vždycky říkal, abych se nebavila s cizími lidmi."
"Je to velmi důležité. Jde o tvé narození..."
Protočila panenky "Nezajímá mě to!"
Razantně vykročila k toaletám. Za zády pořád slyšela jeho kroky. Jsem na konci chodby. Slepá ulička. Nutkání sáhnout po noži. Proč ho vlastně nosí raději než paralyzér...? Už toho má dost! Náhle se nasupeně otočila.
"To mě furt budete sledovat?!?! Mám začít křičet?!"
"Promiň, počkám tady." Udělal rukama skoro obranné gesto.

Vešla na záchody. Pěkně divnej detektiv! S takovou přijdu domů bůhví-...Co to? Na jednom ze zrcadel se vyjímal jakýsi červený symbol...Rozeznala dva soustředné kruhy. A tři malé kolem středu vnitřního kruhu. Připadalo jí, že se ty tři malé kruhy otáčejí. Ten znak vypadá tak povědomě...odkud ho zná? Jednou ho někde viděla, ale kde?? Kruhy se otáčejí rychleji. Pocítila mírnou závrať. Přesto hleděla na rudý symbol ve snaze si vzpomenout. Jenže čím víc se snažila, tím víc ji bolela hlava. Odvrátila zrak. Chytla se za čelo. Stála, víčka semknutá. Snažila se získat ztracenou rovnováhu. Po chvilce letmo pohlédla do vedlejšího zrcadla. Nenáviděla ten pohled. Neměla ráda zrcadla. Jakoby na druhé straně byl jiný svět. Svět diametrálně odlišný. Stejně jako ta dívka co na ni zírá. Není to ona - jen jakási napodobenina...Připadlo jí to jako naprostá hloupost, ale zároveň se toho pocitu nedokázala zbavit. Najednou se zarazí.Holka v zrcadle vyděšeně vyvalí oči. Chvíli na sebe nechápavě civí. Bílá vesta. Riflová zelená sukně, hnědé kozačky...i ty zatracený potítka a rolák bez rukávů, který sotva nosí. Přesně tohle oblečení měla v tom snu...

Zakroutila hlavou. Hloupost! Rezolutně se otočila směrem k oknu. Není to nic než výplod mozku. To oblečení nosím celý den. Freud by řekl, že je to celkem logické. Jedna kabinka je zavřená. Zaťukala na dveře. Z druhé strany někdo zlehka zaklepal. Tedy obsazeno. Doufám, že tam slečna zůstane ještě dlouho. Vypadalo by to dost blbě, kdyby mě nachytala, jak lezu oknem pryč. Připadala si jako idiot. Ocitla se v úzké uličce. V dálce zapadalo slunce a ulička získávala narudlý odstín. Blíží se večer. Povzdechla si. Budovu lemuje oplocení z vlnitého plechu. Z jedné strany hromada dřevěných krabic, avšak z druhé strany stálo v uličce auto. No tohle mi fakt pomůže! Mohla bych to obejít...no nic. Ale jak to auto sem vůbec zaparkovalo...? Jedinou možnost poskytují dveře, vedoucí zpět do budovy. Nechce se vrátit. Jenže co nadělá? Vešla dovnitř.

Procházela bludištěm chodeb. Chodby vypadaly téměř identicky. Šedá, ne příliš udržovaná podlaha. Zašlá omítka. Sem tam řada kovových skříněk. Nic neříkající nástěnky. Spousta zamčených dveří, nesoucí názvy obchodů nákupního centra. Jistě - tahle spleť chodeb musí být část pro zaměstnance. Jak odlišná od nákupního centra samotného. Obchody jsou venku samé pozlátko. Naleštěné podlahy, všude čisto, svěží zeleň a blyštivé výlohy...Do mysli se jí začaly znovu vkrádat dost podivné úvahy. Jakási alegorie dvojakosti a vlastní zaslepenosti. Začla si připadat jako nějaká rádoby intelektuálka, brojící proti konzumerismu. Co je ksakru špatného na tom, že člověk rád nakupuje?? Jenže o to vlastně vůbec nejde, viď Heather? S konzumem to nemá nic společného. S něčím jiným. S něčím, co nepříjemně jitřilo její mysl. Získalo to pevnější obrysy, když otevřela dveře na konci chodby...

Vešla do haly. Chvíli zaraženě hleděla před sebe. Co se tu stalo?? Zamračeně bloudila očima po špinavé podlaze, vyvrácených rostlinách a všudypřítomných flecích, o jejichž původu raději nechtěla nic vědět. Fleky na steně, podlaze, výlohách zavřených obchodů...Viděla je zřetelně, i přes tlumené světlo. Vycházelo z polootevřeného butiku. Podlézala nedovřená vrata, zasahující do poloviny dveří. Již v podřepu si všimla předmětu na podlaze, pohozeného kousek ode dveří. Pistole. Klasická pětatřicítka. Táta má podobnou. Co tu sakra dělá pistole?? Neohlížela se. Nepozastavovala se nad tím, že v butiku nikdo není. Veškerou pozornost věnovala předmětu na podlaze. Ty fleky v hale...Zvedla zbraň z podlahy a stále v podřepu si ji prohlížela. Zbraň je odjištěná...Mlasknutí. Ozvalo se tlumené mlasknutí. Okamžitě pohlédla směrem ke kabinkám vzadu.

Je pro mě pozdě, příliš pozdě. V ten moment zkameněla a s krutou jednoduchostí si uvědomila bezvýchodnost vlastní situace. Bez mála tři metry od ní stálo monstrum, ohryzávající torzo prodavačky. Spokojené mlaskání. Trhání masa. Dívčino mrtvé mlčení. Právě nebohé dívce nejspíš patřila ta zbraň. Nic z toho by nebylo tak příšerné jako fakt, že ta bytost vylezla přímo z její noční můry. Přes dva metry vysoká, oteklé ruce až po zem. Ačkoli to nemělo oči, hladově na ni zíralo. Vstalo od ohryzaných kostí a pomalými pohyby se přesouvalo k Heather. Horní část těla se podivně otáčela a kymácela. To přece není možné. To nemůže...Namířila na tu věc zbraní, doufaje že zaplaší vlastní halucinaci. Zoufale přimhouřila oči.
"Zůstaň tam!" Chtěla působit sebejistě, ale o to víc se jí třásl hlas. Monstrum jen spokojeně zabručelo a udělalo další dva kroky.
"Jdi ode mě sakra pryč!!" další marný pokus. Vystřelila. Monstrum se nezastavovalo. Znovu zmáčkla spoušť. Pak znovu a znovu...jeden náboj za druhým, dokud si s hrůzou neuvědomila, že mačká naprázdno. Pistole bezmocně cvakala. Zkroušeně pohlédla na zbraň, přestože z nevelké vzdálenosti se na ni usmíval východ. Uteč! Uteč pryč! Stejně je pozdě...Stál před ní. Hlava se mu zběsile kroutila a najednou se svalil bezvládně k zemi. Podlaha zaduněla. Chvíli sebou škubal...a pak naposled...zpod těla vytekla temně rudá krev. A nebylo jí málo.

Heather se stále třásla. Div popadala dech. Nevěřícně hleděla na podlahu. Její oči se nedokázaly vymanit z toho výjevu.
"Co to kčertu je?!"
Opatrně se k tomu přiblížila. Pomalu. Nikdy o ničem takovém neslyšela. Mohla se snažit kategorizovat, jak chtěla. Racionální úvahy nyní ztrácí veškerý smysl. Žádný sen ani halucinace. Ani stupidní výmluvy, že jde o kostým. Stála tomu tváří v tvář. Páchlo to. Je to monstrum. Monstrum! Jakákoli jiná možnost je nepřípustná! Jsi šílená! Odvrátila konečně zrak. Pohled na pozůstatky prodavačky. Chudák holka. Měla bych zavolat policii, ale asi by mi nevěřili, kdybych řekla: ,Někoho zabilo monstrum.´ A ještě k tomu cynik. A co mám asi tak dělat?! Obličej rozervaný na kost. Dutý pohled lebky. Zbytek se už nedal považovat ani za torzo. Nevěděla, zdali měla prodavačka pruhované tričko, nebo skrze cáry prosvítají obnažená žebra. Odvrátila se. Šla ke vchodu pro zaměstnance. Do haly nemá cenu se vracet. Pod pultem si všimla otevřené zásuvky. Válelo se tu několik nábojů. Posbírala je. Ještě před chvílí byla téměř k smrti vyděšená. Pořád nechápala, co se vlastně stalo. Co kdybych tu pistoli nenašla...?

Vyšla z krámku a pokusila najít jinou cestu ven. Jediné odemknuté dveře vedly na boční schodiště. Hmm, čím dál, lepší. Vyšla do druhého patra. Intuitivně následovala dlouhou chodbu. Dlouhou šedou, špinavou chodbu. Otevřela další dveře. Ah, střed nákupního centra. Naleštěné podlahy a fontánka v prvním patře, v jejíchž útrobách svěže zurčela voda. Viděla fontánku z druhého patra díky obrovskému, kruhovému ochozu. Vzpomněla si na předešlou halu. Téměř zborcená, zničená špinavá...a fleky. Znovu ji přepadl pocit, že je oklamána. Že jí někdo předkládá pouhou iluzi...

Všechno je tu zavřené. Butiky i potenciální východy. Tudy bych se dostala k eskalátorům. Jenže východ blokují vrata. Obchod s knížkami zavřen, kavárna zavřená a pekárna taky. Napadlo ji vrátit se stejnou cestou, kterou přišla. Asi ji nic jiného nezbyde. Doufám, že mezitím všude nezavřou. A detektiv už to doufám vzdal. Zatracenej chlap! Tohle by se nestalo, nebýt jeho! A nebýt toho, že jsi byla zbabělá...Chystala se obejít ochoz a vrátit se. Ale moment...ve dveřích knihkupectví vězel klíč. Maličký klíč, sotva ho viděla. Přiběhla ke dveřím. Museli ho tu zapomenout. Odemkla prosklené dveře a vešla dovnitř.

Maličké knihkupectví. Není specializované, takže tu nejspíš vlezou jen populární tituly a de facto komerční tvorba. Knihy, které mohla sehnat kdekoli jinde. Vlastně o tom vypovídá už název obchodu. "My Bestseller." Projde regálem a oči jí padnou na Shakespeara. Pod pěti knihami se vyjímal nápis "Akce!!" Cenu několikrát přepsali, takže nemohla přečíst kolik chtějí za Shakespearovu antologii. Král Lear. Nečetla. Ani Hamleta. Romeo a Julie. Ehm. Bez komentáře. Ah, Macbeth. To je něco jiného. "Životje pouhý stín, ubohý herec, co chvíli křepčí, křičí na scéně. a zmlkne navždy." Věta, na kterou nezapomene. Příběh, kde nic není zdaleka takové, jak se na první pohled zdá...Othelo...o čem byl Othello? Četla tu hru, ale je to už dávno. Obcházela pult. Othello...taky se dopustil hrozného činu...byl zaslepen. Nesprávná osoba jej využila pro vlastní účely. Využil jeho zaslepenosti..."Démon roztahuje svá křídla. Zastavte to! Zastavte to, než se vaše dcera stane obětí!" Odkud to zná?! Mírně se jí zatočila hlava... Nejsem vyspaná...

Vzala za kliku zadních dveří. "Pouze zaměstnanci." Zajisté. Otevřela. Vykoukla ven. Na chodbě někdo stál! Doufám, že je to majitelka obchodu. To je fuk - je to člověk. Heather se optimisticky rozběhla. Užuž chtěla ženě vracet klíče. Místo toho nesouvisle vyhrkla:
"Hej, počkejte. Co se tu děje? Kde jsou všichni? A ty divný příšery...?"
"Přišli, aby se stali svědky začátku. Znovuzrození ráje, zneužitého lidstvem." Cože...??? Co je tohle za odpověď?! Tady něco nehraje. Ta žena tu stála. Nejevila jedinou známku překvapení. Jako by na Heather čekala. Její bledá pleť. Vychladlé oči bez obočí. Bílé vlasy. Přesto nemohla mít víc jak třicet let. Bosé nohy a zašlý tmavomodrý plášť. Žena působila jako zjevení. Jenže to Heather nehodlala připustit, proto začla být drzá.
"O čem to mluvíte?!"
"Copak nevíš? Tvé síly je zapotřebí" Téměř medový hlas a příšerně chladný zároveň.
"Jak to asi mám vědět??"
"Já jsem Claudia."
"A co jako?!"
"Vzpomeň si na mě. A stejně tak na své skutečné já" jako by se Claudie ta poznámka dotkla. Přesto si její tvář zachovala kamenný výraz. Při tom se dívce neustále dívala do očí. Claudia na ni ukázala "tím se totiž musíš stát. Ta co nás povede do ráje s krví na rukou." Heather zakroutila hlavou. Když se Claudii podívala do očí, nepříjemně ji zamrazilo. Co když ta žena...?
"Claudie, správně? To vy jste tohle všechno způsobila?"
"Byla to ruka boží..."
Ty její vybledlé oči. Malé pichlavé panenky. Dlouhý pohled, co dívku provrtával, že ji začla bolet hlava. Ten zvuk. Jakýsi zvuk jí propichoval uši. Směsice zvuků. Obraz se rozmazával. Zacpávala uši, ale tím se zvuky staly konkrétnější. Slabý zvuk sirény se ztrácel v jakémsi chrčení. Ale nejhůř zněl ten hrdelní hlas. Hluboký. Jakoby ji volal. Dřepla si a snažila se zamezit přístup zvuku, aniž si uvědomila, že ty zvuky vycházejí z jejího nitra...Letmo zahlédla, jak se Claudia usmála a spokojeně kývala hlavou. Otočila se a zmizela v boční chodbě.
"Počkejte!" Vlastní hlas nepoznávala. Zvuky se postupně však vytrácely a s nimi i bolest. Dívka se postavila na nohy. Trošku zavrávorala.
"Nechápu to. Na co chce, abych si vzpomněla?" Ta žena si mě musí s někým plést...

Najednou si vzpomněla na něco, co znala jen z otcova vyprávění. On se o tom zmínil vždycky jen okrajově. Mluvil o tom nerad. Když prý měla pět let, přepadl je nějaký muž. Vytáhl na tátu zbraň. Jenže táta byl rychlejší a muže zastřelil. Spousta svědků tehdy dokázalo, že šlo o jasnou sebeobranu, tudíž tátu neposlali do vězení. Říkával, že to musel být nějaký blázen. Že prý táta ani nevěděl, co ten muž chtěl. Jenže Heather si najednou zcela jasně vybavila jak s otcem čekala na podzemku. S křikem se k nim přiřítil nějaký muž s hodně šíleným výrazem ve vytřeštěných očích. Pamatuje si ten příšerný pocit. Přimkla se k otci.
"Vrať nám ji ty zlosynu!!!" zařval muž. Pak jen pohled na blyštivou pistoli. Tátův rychlý pohyb a prásk!

Odněkud zaslechla chrčení. Jako když šumí televize. Zahla do stejné chodby jako Claudia. Dostala se k výtahu. Svezu se do prvního patra a snad se odsud konečně dostanu. Možná...Vešla dovnitř a zmáčkla jedničku. Výtah se poslušně rozjel. To chrčení...na zem najednou něco spadlo. Ohlédla se. To je kapesní rádio! Co tu sakra dělá kapesní rádio?? Vzala červenou krabičku. Tak tahle věc má na svědomí to chrčení...Ale k čemu mi bude, když je pokažené? Dveře výtahu se otevřely. Co to? Strčila rádio do kapsy. Kam jsem to dojela? Že by suterén? Světlo výtahu nedokázalo proniknout do temné místnosti. Heather opatrně vchází dovnitř. Ve tmě rozezná jen rozbité kachlíky podlahy. Zažloutlé a místy hrozně špinavé. Kolem sebe tušila obrysy jakéhosi oplocení. Krucinál, zmáčkla jsem jedničku a tohle určitě není první podlaží...Chrčení rádia zvyšovalo frekvenci stejně jako tep jejího srdce. Zaslechla jakési tlumené rány...bouchání do plechu. Někde před sebou. Zasténání. Znovu třískání o plech...Zastavila se. Zírala do tmy. Náhle někdo rozsvítil...

Dívka vykřikla! Spatřila jen letmo...odvrátila se. Nechtěla nic vidět! Zakryla si obličej, aby jej v zápětí odkryla a podívala se. Žádná místnost, ani chodba. Heather stála v dalším výtahu. Tvořilo jej oplocení a odporně špinavá podlaha. Zdivo kolem výtahu pokrývaly kachlíky zažloutlé od krve. Po tomhle hnusu se pohyboval. Podivný přízrak od něhož nedokázala odtrhnout oči. Fascinovaná i znechucená. Jeho hlavu jako by někdo rozpůlil ve dví a znovu obě poloviny sešil...Ta...ubíjející dvojjedinnost!
"Je tohle sen??" kroutila hlavou. Do nosu ji štípl zápach krve. "Musí být..." Tázavě hleděla na bytost za oplocením. Cosi zamručel a nesouhlasně zakroutil hlavou. Skřípění za zády. Nevnímala jej. Potom hrozná rána. Dveře za ní se neprodyšně semknuly. Těžká mříž sebou sekla o podlahu. Heather se okamžitě ohlédla. Rezavá, kovová zeď, vytvořena dveřmi, zajištěna mříží...Obrátila se zpět na ten přízrak. Její prosebné oči. Prosím, pusť mě ven...Opět nesouhlasně kymácel hlavou. Výtah sebou trhl. Heather nadskočila, div nespadla. Staré, rezavé kladky výtahu zapištěly a monstrózní výtah se rozjížděl...Směrem dolů...Bytost za oplocením spokojeně zamručela.

Oplocení výtahu. Jediné, co ji od něj dělilo. Od nich. Výtah sjížděl dolů a poskytoval výhled na mnohem bizardnější bytosti. Já nechci dolů...nahlas oddechovala.
"Ani dítě by tomuhle neuvěřilo..." Kráčela pozadu k jednolitým dveřím. Cítila, jak se její podrážky lepí na podlahu. Hnis. Rozkládající se krev. Její oči přejížděly po zdech, co mizely z dohledu.  

Obyčejná holka - část 2. Dvojjedinost

12. října 2010 v 20:31 | g.schreiber |  SILENT HILL
Část druhá: Dvojedinnost



"Coleen, nevěřila bys, co se mi zdálo..."
"Co?"
"Bylo to dost šílený a nechutný. Všude byla krev a rez..."
"Hmmm...neměla by ses tolik stresovat, Heath..."
"Asi...ale bylo to tak skutečný..."
"No, mě se včera zdálo o zkoužkách z matiky - to byl teprv horor"

Smích dvou dívek náhle vystřídalo ticho. Stála v temné chodbě. Za sebou výtah, který ji násilně uvrhl do tohoto světa. Prorezlé kachlíky, nasáklé krví. Už vzdala, ptát se sama sebe, co je to za místo. Odpovědi dávno zely prázdnotou. Sen? Výplod zvrhlých myšlenek, které takzvaný stres nechal vyplavat na povrch? Kdepak. Pomalu kráčela prázdnými chodbami. Občas jí pod nohama křupalo rozbité sklo výloh. Výlohy. Ano, tohle je totiž její milované nákupní centrum. Jenom vypadalo...jinak. Chtělo se jí zvracet. Nešlo ani o ten puch, jako spíš o předešlé obavy. Kampak se poděla nablýskaná podlaha? Polovina světel nefungovala. Těch pár zářivek tmu moc nezahnalo. Sice svítily, ale dost slabě. Mělo to své výhody. Neviděla tu zkázu v plné kráse. Jak moc se nákupní centrum změnilo? Zarazila se. Změnili se i lidé, kteří ještě nestačili odejít? Pohlédla na své ruce. Špinavé, ale jinak beze změny.
"Kde jsou všichni?" ohlédla se. Ozvěna vlastních slov ji div nevyděsila. To ticho...Proč je najednou takové ticho? Nepříjemný pocit, že je sledována. Ta žena...

Šla směrem k automatům. Ano, odtud asi před hodinou volala otci. 'Za chvíli budu doma.' Před hodinou? To už bude dýl. Podívala se na hodinky. Ukazovaly samé osmičky. Zamračila se. Mačkala tlačítka a hodinky jen zmateně pípaly. Osmičky nemizely. Uvolnila ruce.
"Sakra." znovu se ohlédla. Nic...Pokračovala dál chodbou. Najednou zazvonil telefon. Heather se ohlédla. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že by jej mohla zvednout. Přistoupila k rozpadlé budce. O funkčnosti stroje se dalo pochybovat. Přesto vytrvale zvonil. Zvedla sluchátko.

KREV - část 1. Úvod

12. října 2010 v 20:26 | g.schreiber |  SILENT HILL
Krev je moje vlastní povídka ze světa herní série Silent Hill. Přestože se v tomto příběhu objeví známé lokace a mihne se zde několik postav ze hry, sám příběh a hlavní postavy jsou moje.

KREV - část 2. Dárce

12. října 2010 v 20:21 | g.schreiber |  SILENT HILL

KREV




 Dárce



"Jméno?"
"Kristen Blackwell." poznamenal doktor suše. Přidával další fakta. Psací stroj se rozkmital. Krevní skupina A negativní...tomu jedinému rozuměla. Zbytek slov nijak nevnímala. Ležela na nemocničním lehátku. Slova se ztrácela ve stěnách stejně jako cinkání tlačítek psacího stroje. Není tu poprvé, ale přesto se cítí nesvá. Na chvíli se v místnosti rozhostilo ticho. Sestřička nachystá injekční stříkačku. Stáhne popruhem dívčinu levou ruku. Žíly jí vystupují docela rychle. Má velice útlé ruce. Stříkačka s jehlou o délce necelých deseti centimetrů. Kristen vrhne na sestřičku znepokojivý pohled. ´To nebude bolet´ lžou její oči. S úsměvem zanoří hrot injekční stříkačky do jedné z vystouplých žilek. Dívka pevně semkne čelisti, že jí zhrubnou rysy v obličeji. Malé píchnutí. Sestřička do žíly zavede hadičku, kterou krev začne putovat do plastového vaku. Následuje necelých pět minut. Pět minut měřitelného času. Veškeré svaly znehybněné. Jakoby se proměnila v kámen. Její žíly si připadaly nesmírně svázané. Jakoby je někdo násilněmačkal. Krev proudila rychle a hrnula se do hlavy. Malátnost. Jenže zbytek vytékal ven. Vysávali z ní život. Téměř bezvládné tělo leželo na lehátku. Bledost. Ani nevěřila, když jí sestřička vytáhla hadičku z ruky. Konečně. Ošetřila Kristen místo vpichu. Kristen se opatrněposadila. Mírně se jí zatočila hlava. Sestřička odnesla plastový pytlík s krví do vedlejší místnosti. Kristen vstala z lehátka a zanechala na něm své nepříjemné představy. Pomalu přistoupila ke stolu doktora Harolda Lewise. Vrátil jí průkaz pojištěnce i občanský průkaz.
"Necítíte nevolnost?" Zavrtěla hlavou. "No, přesto Vám doporučuji se trochu občerstvit. Na chodbějsou automaty." Přikývla. S pozdravem opustila ordinaci. Kolem automatůvšak prošla s nezájmem Jídlo je tady nebetyčnědrahé...

Vyšla z budovy nemocnice Alchemilla. U plotu si s cigaretou povídaly dvěmladé sestřičky. Přesto jí nemocnice připadala přílišklidná. Kdyby dívka nepatřila k místním, nejspíš by myslela že nemocnice užnějakou dobu ani nefunguje. Došla na konec Koontz street. Začala se jí točit hlava. Najednou se dostavila nevolnost. Zalehlo jí v uších. Zvuky slyšela jen vzdáleně. Vše přehlušilo jakési bzučení. Musela se zastavit. Nepomohlo to. Musí se trochu najíst. Před chvílí z ní odešlo 400 ml živin. Zašla do bistra Konami na konci ulice. Dala si zeleninový salát a minerálku. Stejně jako minule. Nechuť k jídlu se mísila s nutností dodat tělu živiny. Snědla jen pár soust. Bzučení ustávalo. Přestože jídlo nedojedla, pocit nevolnosti se vytratil. Musela však uznat, že nevolnost nedosáhla takové intenzity, jako minule. Docela rychle ji to přešlo. Nyní se může vrátit domů. Do South Vale. Věděla, že se doma moc nezdrží. Je pátek. Musí navštívit svou matku. Šla po Crichton street k autobusové zastávce "Nemocnice Alchemilla". V pátek jezdí autobusy každou chvíli. Opravdu nečekala dlouho. Za chvíli u zastávky s bolestivým rachotem zabrzdil autobus. Karoserie s oprýskanými barvami a zašlou cedulí, hlásající název cílové stanice. "BRAHAMS".
Nastoupila do autobusu. Moc lidí tu nesedí. Nikdo známý. Některé znala jen z dohledu. Sedla si k oknu. Autobus se ztěžka rozjel. Ucítila závan z pootevřeného okýnka. Studený vítr jí rozevlál dlouhé, světle hnědé vlasy. Šedozelené oči občas zabloudily po hladinějezera. Viděla odsud maličký maják. Zdál se být celkem blízko. I kdyžToluca je docela velké jezero. Z okna viděla také komíhající se stromy. Větve se postupně obnažovaly vlivem podzimu. Většina listoví se povalovala po zemi...Kupovala matce nějaké ovoce, ale zapomněla jej doma. Nevadí. Vlastně to má po cestě. Matka...Zašedlé jezero odráželo barvu oblohy. Ráno tu dokonce vládla mlha. Ale pršet asi nebude. Alespoň to tvrdili ve zprávách...Nenáviděla pátky. Nerada chodila do Brookhaven...za svou matkou. Autobus projel vesničkou na jihu od Toluca lake. Minul název cedule, malé parkoviště. Pak viděla jen tmu. Tunel. Ze zadního okna autobusu viděla rozšklebenou tlamu tunelu. Černý otvor se rychle vzdaloval. Věnovala ještěchvíli pozornost klidnému jezeru. Auotobus brzy zastavil. Zastávka "South Vale." Kristen vystoupila. Pokaždé si říkala, že zastávka nedaleko požární stanice není moc dobrý nápad. Povzdechla si. Cítila se unaveně, ale chtěla jít ještěkoupit matce květiny.
Staví se v malém květinářství na Sanders street. Matka zbožňovala gerbery. Když konečnědorazila domů, natáhla se na postel. Bydlela v malém bytě, v paneláku na Munson street. Kousek odsud se však nacházela budova, kterou čím dál víc nenáviděla...Za chvíli, mami...za chvíli tam budu...

Caroll street. Sotva člověk mine klub Heaven´s night, zaslechne ty výkřiky. Linou se zpoza vysoké zdi, zdobené ostnatým drátem. Zvuky šílenství. V její kamenné tváři se těžko hledal neklid, ale vnitřněji každý ten zvuk postupně ubíjel stále hlouběji do deprese. Došla ke schodům hlavního vchodu. Zastavila se na posledním. Zírala na červený kříž. Brookhaven hospital. Sevřelo se jí srdce. Co se děje? Prošla těmi dveřmi užtolikrát, ale tentokrát se jí zmocnil strašný pocit. Pomalu se přesunula k hlavnímu vchodu. Co kdyžse matce něco stalo?? Otevřela dveře. Přišla k recepci, aby se ohlásila.
"Catherine Blackwell-Da Silva. Pokoj S7."
"A vy jste...?"
"Její dcera" Dcera...
"Aha...moment...Barbaro je tady..." zbytek slov neslyšela. Kašlající muž. Sestřička někam odběhla. Pak slyšela druhou sestřičku...
"To je v pořádku - chodí sem pořád" Barbara Tate...
"Kdybyste cokoli potřebovala..." věnovala Kristen milý úsměv "stačí říci."
"Děkuji" šla k výtahu. Minula muže na kolečkovém křesle. Znovu si odkašlal. Vyjela do třetího patra. Uvítal ji něčí nářek. Postarší žena seděla na židli u zdi v bledém županu. Pořád brečela. Kristen přejel mráz po zádech. Žena hleděla do země a pořád plakala. Pomalu se obrátila zpátky a pokračovala v cestě k pokoji S7. Srdce se jí najednou rozbušilo. Vyschlo jí v krku. S2...těžce polkla...S3...žena pořád naříkala. Pak zaslechla něčí hlas. Sestřička utěšovala postarší paní...S6...S7...Zaklepala a potichu vešla dovnitř.

"Mami?" Catherine seděla na posteli a hleděla upřenědo zdi. Nevěnovala dceři sebemenší pozornost. Kristen vzala ze stolku vázu se zvadlými květinami. Vyhodila je a do nádoby nalila čerstvou vodu. Postavila vázu zpátky na stůl a vložila do ní bohatěozdobenou gerberu. Sáček s červenými jablky položila na stůl. Matka stále hleděla do zdi. Vypadala hrozně. Kristen si sedla na postel vedle Catherine. Pohladila matku po krátkých vlasech, které vzdáleněpřipomínaly blond barvu. Modré oči bez výrazu. Obličej posetý vráskami a jizvami. Kristen ani nevadilo že matka během pár měsícůzestárla o dvacet let. To by bylo to poslední. Ale její nepřítomné výrazy střídané prudkými návaly vzteku...kolikrát ji doktor odmítl s tím, že matku vidět nemůže, protože ji zrovna dali do vypolstrované cely. Dle matčiného současného stavu Kristen soudí, že tam nedávno zase byla.

Objala matku a položila jí svou hlavu na rameno.
"Mám tě moc ráda, mami." myslela to vážně. Milovala svou matku, jenže ji ničilo dívat se jak vnitřněodumírá. Někdy si přála, aby byla matka radši mrtvá, nežv takovémhle stavu.
"Kdo jsi?"
"Kristen...tvá dcera" Catherine na ni vrhla výhružný pohled.
"Nemám dceru." Znovu hleděla do zdi "Moje dvěholčičky jsou už mrtvé."
"Mášještějednu dceru" snažila se to říci opatrně.
"NE! Nemám..."
"...přinesla jsem ti jablka..."
"Nech si je...jsou otrávená!" odvrhla dívku a zlostněcivěla do zdi.
"...mami?" měla co dělat, aby se každou chvíli nerozbrečela.
"Vypadni..." Kristen se rezignovaněobrátila k odchodu.
"...a ty jablka si vem´ s sebou...vrahu, v rouše beránčím!!" Catherine mrskla sáček s jablky ke dveřím. Vak o váze půl druhého kila minul Kristen jen o pár centimetrů. Rychle sáček vzala a zmizela v chobě. Mechanicky vešla do výtahu a svezla se do přízemí. Na recepci nikdo nebyl. Ticho. Procházela Carrol street. Opět ticho. Jen šustění vaku otlučených jablek. Chladno. Začaly ji bolet nohy, ale přílišto nevnímala. Došla domů.

Zavřela dveře nepřílišprostorného bytu. Opřela se o ně zády. Její tělo se bezmocně schoulilo k zemi pod nánosem smutku. Mučivé myšlenky jí do očí hrnuly nezastvitelný proud slz.
´Doktore, co je s mojí matkou?´
´Zatím jsme to nedokázali přesněspecifikovat...impulzem je prohloubené trauma ze ztráty jiždruhé dcery...´
...
´Mami...ale-´
´Nechápu co ti udělaly. Myslela jsem, že je mášráda´
´Samozřejmě, že mám - jsou jako moje sestry-´
´Nevěřím ti...´
...
´Kde je Jodelle?´
´Já...já nevím´
´Kde je?!!´
...
´Jelizo? Kde jsi? JELIZO!!....´
...přišla pozdě. Jeliza na podlaze v kuchyni...tělo tonoucí v kaluži vlastní krve...stejně malé jako to nalezené ve Smallvillských lesích...torzo malé holčičky v tratolišti hnijící krve...Jodelle...Jeliza...

Hlavu měla opřenou o kolena. Nedokázala přestat plakat...prostě to nešlo...

KREV - část 3. Akceptor

12. října 2010 v 20:20 | g.schreiber |  SILENT HILL

 Akceptor



"...Na nosítka!"
"To nevypadá dobře..."
"Kruci!"
"Ztrácíme ji"...

"Kristen, pojď si s námi hrát"
"Já...teďka nemůžu..."
"No tak, pojď s námi"
"Bojíme se..."
"Tak dobře"...

"...Nabijte..."
"...nic"
"...zkuste to na..."
"...Do prdele!!"
"Pořád nic"
"..ježíši...podejte mi..."
"...ještějednou..."
" Lenny...Lenny, zabralo to..."

"Doktore Lewisi? Jak to s ní vypadá?"
"Bude v pořádku. Naštěstí šlo převážněo povrchové rány. Nebyl zasažen žádný důležitý orgán, ale málem vykrvácela."
"Užjste dal vědět příbuzným?"
"Nemá žádné příbuzné. Jen matku a ta je v Brookhaven"
"Aha...chápu."

Oči ji pálily. Světlo. Přílišintenzivní. Už došla na konec tunelu? Ale ta bolest. Smrt přeci nebolí. Překonala svou nevoli a otevřela oči, co nejvíc to šlo. Není to světlo. Jen bílé stěny...okno...leží na lůžku. Nemohla se moc rozhlížet. Bolelo ji za krkem. A ta bolest v zádech.
"Vida, už jste se probrala." ženský hlas. Unaveněpohlédla tím směrem. Zdravotní sestřička...
"Co..co se stalo?"
"Nic si nepamatujete?"
"Ne."
"Měla jste nehodu. Srazilo vás auto..."
"Cože...?"
"Na sedmdesáté třetí. Řidičprý dostal smyk. Nepřežil to...ale vy budete v pořádku. Měla jste velké štěstí."
"Můžete prosím zavřít to okno...je tu zima..."
Sestra se obrátila se k oknu, ale bylo zavřené. "Vydržte chviličku, ano?" odešla pryč.
Po chvíli se vrátila s velkou peřinou. Přikryla pacientku.
"Lepší?"
Pokusila se přikývnout, ale krk krutě zaprotestoval.
"S tím krkem opatrně."
Claire...má pocit, že se jmenuje Claire. Teprve teď si všimla hadičky v pravé ruce. Někde nahoře tušila malý váček s krví. Ty bílé ruce. Musela ztratit hodněkrve. Přistihla se, jak zírá do prázdných zdí. Ticho. Naprosté ticho. Jen jediné místo na světěje tak nehoráznětiché...Silent Hill.

Sedmdesátá třetí...ano, vystoupila z autobusu těsněna konci té vesnice. Pak se rozhodla vzít to po dálnici...strašněpršelo...napadlo ji projít tunelem...pak ta příšerná bolest v zádech...setmělo se...naprostá tma...pak siréna...ne, ambulance...ne, skutečněto byla siréna...jako poplach. Jakoby se blížila pohroma. V nevýrazném světle, jehož zdroj neznala, viděla tělo. Svoje vlastní tělo, oděné v cárech. Pokryté mnoha ranami. Vytékala z nich sytěrudá krev. Protékala mřížovou podlahou. Cítila železitý pach. Krev čerstvá se mísila s krví hnijící. Přistoupila k tělu. Strašněbledé. A ty oči. Úplněprázdné. Pane bože! Vždyťona je mrtvá...Zatřepala s tělem. Prober se! No tak Kristen prober se! Je to marné...opravdu umřela...

"Slečno Kristen?"
Otevřela oči. Doktor...doktor Lewis.
"Doktore...jsem mrtvá?"
Doktor váhavě pohlédl na EKG. Žádné rovné čáry. Přesto vypadala jako mrtvá...úplně bledá.
"Ne slečno, jste naživu. Jak...jak se cítíte?"
"Bolí mě záda." doktor přikývl.
"No vidíte..nemůžete být mrtvá"...trochu nuceněse pousmál..."ale na břicho vás položit nemůžeme." Až teďsi uvědomila, že neleží. Proto nehledí do stropu, ale do zdí. Vlastněseděla, opřená o nadzvednuté lehátko. Doktor cosi prohlížel a pak odešel. Hlídala ji postarší sestřička. Brzy nato přišla Claire. Přinesla něco k jídlu a pití. Jedla anižto jídlo vnímala. Připadalo jí, jakoby ani neměla žaludek. Žádné vnitřnosti. Všechno jde do ní a zase ven...

Claire odešla. Venku se stmívalo. Mezerou pod dveřmi sem z chodby pronikalo trochu světla. Nebo se jí jen zatmělo před očima. Víš jaké to je, mít v sobě démona? Dokážešsi to vůbec představit?...Slyšela šustění podzimního listí. Kmeny stromůzahalené ranní mlhou. Mrzí měto...Strašněmě to mrzí...v listí se cosi povaluje...není to listí...cáry ohnilých hadrů...malé tělo roztržené vedví...v široké brázdě, co procházela tělíčkem se hemžilo spoustu červů...přesto šlo ještězřetelněrozeznat její tvář...Jodelle. Slyšela dusot...udýchaný hlas. "Pusťte mě...ne...Pane bože...NEEE..." Bezmocný výkřik zlomené matky. Vzlykot dvanáctileté dívky. "Kdo to udělal?! Kdo?!" Catherine se rozlítila na dva policisty. Kristen seděla u stromu. Pořád brečela. I přes semknutá víčka viděla ten příšerný obraz.

Kdyžoči konečněotevřela, obrysy potemněly. Pořád seděla u toho stromu. V bílé košili a váčkem krve, přišpendleným k ruce. Cáry oblečení...jsou všude...zarudlou trávu pokrývá mnoho a mnoho cárůoblečení. Stála před Kristen obrácená zády. Jeliza.
"Pročpláčeš? Vždyťje to jen smrt." Vždycky jí připadalo zvláštní, jak chladně Jeliza přijala smrt svého dvojčete. Jak snadno přijala smrt vlastní...
"Ale...bylo jí teprv devět let...a takhle..."
"Byla bys raději kdyby ji zavřeli do té nemocnice? Aby dopadla jako matka?"
Jeliza se otočila zpátky k rozpáranému tělu. Měnila se v prach. Vířil kolem. Každé smítko prachu nakonec zakotvilo v té obrovské ráně. V Jodelle. Rána se zacelovala. Veškeré znaky rozkladu mizely. Rozpůlené tělo se sjednocovalo...

"Špatné sny?" Claire. Červené vlasy přísněsčesané pod bělostný čepec.
"Ne."
"Opravdu?" Mladou ženu to překvapilo. Kristen měla zarudlé oči a obličej mokrý potem a slzami. Pořád tak bledá. Ten váček. Určitěs ním není něco v pořádku. Claire se nemohla zbavit dojmu, že transfuze neprobíhá správně. Odběhla pryč. Místnost opět ovládl typický zvuk nemocnice. Ticho...Postarší sestra, co sedí u lůžka Kristen, nejeví přílišznámky života...Kdybych tu zemřela, ani si toho nevšimne...

Claire se na mě dívala tak divně. Je to sympatická dívka, ale ty její zelené oči...Vypadají děsivě. Možná toho přílišviděly...Pokusila se otočit hlavou do prava, aby viděla na váček s krví. Už byl skoro prázdný. Krev putuje hadičkou do pravé ruky. Podivná tekutina. Je to opravdu krev? Místo toho, aby do ní vnikal život, cítila přítomnost čehosi docela odlišného. Jakoby se měnila v kus ledu. Vypadala jako socha. Bělostná jako ty zdi kolem ní...Zase začla hypnotizovat stěny. V omítce jsou praskliny. Linky podivných obrazců, které dávala dohromady její fantazie. Chvíli viděla svraštělou tvář postaršího muže. Komicky pokřivená. Vzpomněla si na obrazy Picassa. Pak viděla žilnatinu listí. Podzimní listí. Stromy...

Najednou ze zdi vystoupila tvář. Nikoli starce, ale kostnatého mladíka. Krev užneputovala. Spíš to vypadalo, že krev jí někdo násilím vstříknul do ruky. Naběhly jí žíly. Pod kůží viděla jak jsou rychle naplňovány temnou tekutinou. To není jen krev. Je v ní jed. Ne...není to jed...něco horšího...něco, co nemohla zařadit...zmocnovalo se jí to. Stejně jako zoufalý pohled mladíka. Ze zdi užnevystupoval jen obličej. Ze spárů zdi se soukalo celé tělo. Kostra obepnutá tenkou kůží. Každý jeho pohyb provázelo mocné křupání kostí. Oči podlité krví. Křečovitěsevřené ruce plné jizev. Cítila jak jí něco propichuje ruce...tisíce jehel...ta bolest. Přemohla svou strnulost a levou rukou vytáhla hadičku z pravé ruky...

Krev vyprskla na ty bílé zdi. Zažrala se do nich jako kyselina. Jako mor se šířila po stěnách. Omítka mizela. Nahrazovaly ji hrubé cihly, tonoucí ve zčernalé rzi. Slyšela praskání skla. Spáry mezi kachličkami na podlaze začaly rezivět. Ze zdi vyšlehlo několik chapadel...vypadá to spíš jako ostnatý drát. Natahoval se kolem postele. Od stropu k podlaze. Od stěny ke stěně. Obklopoval postel. Ten chlapec...Snažil se proniknout zkrz ostnatý drát, ale uvíznul. Drát se omotával kolem jeho rukou. Ten hrozný řev. Kéž by mohla vstát a utéct. Ale i kdyby nebyla upoutaná na lůžko, nedokázala by to...civěla by před sebe jako teď...neschopna se hnout...

"Doktore!! Claire!" Harold rychle přiběhl k pacientce.
"Sakra! Holly! Okamžitěnulu! Hned!" Beatrice vyběhla z pokoje a málem se srazila Claire.
"Co se-" Claire se snažila hned pomoct doktorovi. Omotával pravou ruku pacientky páskem od svého pláště. Musí zadržet v jejím těle alespoňto málo krve, které v ní zůstalo.
Harold odstranil prázdný váček. Zíral na pacientku. Úplněstrnulá. Pěsti zaťaté. Upřeněhleděla před sebe. V jejích očích spatřil čirou hrůzu...Zatřásl s ní...
"Kristen...??" nic.
"Doktore..." Claire mu podala hadičku s novým váčkem, který právě přinesla Beatrice. Doktor otřel ruku pacientky od malého potůčku krve. Zavedl do toho místa hadičku...Najednou sebou škubla. Doktor málem spadl. Hadička jí vypadla z ruky...Doktor pevněsevřel pacientku. Dívka sebou začla házet...
"Nech mě! Pusťmě!! Pusť!!..."
"Kristen..Kristen to jsem já...Kristen!!" Musela mu pomoct Claire a Beatrice. Ale ani to nestačilo. Dívka sebou neustále házela.
"Sedativa!!" křičela Claire směrem k Beatrice.
"Jistě."

Oknem pronikalo ranní světlo. Ležela, tedy skoro seděla. Hrozněji bolí ruka. Bělostné stěny. Praskliny...a ticho. Zase začínala upadat do deprese. Nevěděla, co má dělat. Do prasklin ve zdi civět nechtěla, ale bála se znovu zavřít oči. Ranní světlo je však přílišbodavé. Unavená víčka opět povolila. Urputněse bránila vzpomínkám, ale nakonec opět probublaly na povrch. Zase jí bylo dvanáct. Jeliza a Jodelle slavily deváté narozeniny. Kristen je vzala do zábavního parku ve Smallville. Lakeside amusement park. Jediné místo, které není úplně mrtvé. Aspoňtehdy si to myslela. Bylo tam moc lidí. Jednu chvíli držela obě sestry za ruku. Najednou zjistila, že jí chybí Jodelle.
"Jelizo, kde je Jodelle?"Jeliza mlčky pokrčila rameny.
"Jodelle?...Jodelle?..." její hlas spolehlivěspolknul dav "...JODELLE?..." neviděla ji. Hlavy v davu se jí míhaly před očima. Prodírala se...hleděla na všechny strany...ale Jodelle nikde. Pevněsevřela ruku Jelizy. Ptala se lidí jestli neviděli malou holku, co vypadá jako Jeliza. Jenže lidé měli přílišmnoho starostí...pak užjen bezmocně volala její jméno. Ztrápeněobcházela park. Nakonec přišla domů jen s jednou sestrou. Matčin výraz do smrti nezapomene. Stejnějako ten, když našla Jodelle v lesích o pár dnůpozději. Kéžby někdo ušetřil Catherine toho výjevu. Rozpárané tělíčko. Mnoho bodných ran...

Někdo tvrdil, že vrahem byl Walter Sullivan. Jiní zastávali názor, že dívka se stala obětí rituálů místní sekty. Tehdy prý měli novou vůdkyni. Matka přísahala, že kult za to zaplatí. Jenže kdyžse Catherine s novou kněžkou setkala, začala věřit, že Jodelle skutečněstravoval démon. Začla věřit tomu, za co poslala Jodelle do blázince...

"Slečno Blackwellová, nesu vám oběd." Kristen se přistihla, že celou dobu zírá do bílé zdi. Odporné promítací plátno! Stalo se to. Nemohla s tím nic udělat. I kdyby mohla, nebylo by to k ničemu. Kdyby se tak mohla odstěhovat z tohohle města!
"Jak se dnes cítíte?" Krk ji užtolik nebolel, ale v zádech pořád cítila mírnou pichlavou bolest...
"Je mi líp." Claire se usmála...
"To ráda slyším" Claire připadlo, že dívka už mírnězískává barvu. "Omlouváme se za ten předchozí váček. "
"Prosím??"
"...Eh,...no jak se dívám ten nový váček s krví vám prospívá, cožse o tom předchozím říci nedalo...samozřejměkrev nemohla být závádná...ale i tak se může stát, že transfuze neproběhne správně...obzvlášťpokud musíme použít nulu kvůli náhlému, masivnímu krvácení. Doktor dělá teď testy s vaší krví. Abychom měli připravenou nejvhodnější krev, kdyby tento váček selhal. Mrzí mě co se stalo. Měli jsme ty testy provést dřív..."
Kristen na provinilý výraz sestry nereagovla. S Alchemillou to šlo z kopce. Málo personálu a mnoho pacientů. Přesto měla Alchemilla daleko lepší úroveň nežBrookhaven. Tam sice měli početný personál, ale tvrdilo se, že půlka zaměstnancůmá poněkud pochybnou kvalifikaci...Kristen se zamyslela na slovy Claire."Vhodný dárce". Vzpomněla si na hocha s doslova děravýma rukama. Příšernětenké ruce. Nemusela přemýšlet dvakrát, aby věděla, co ty rány způsobilo. Jenže takoví lidé by darovat krev neměli...ledaže by s tím začal později. Najednou se jí udělalo nevolno. Hlavou jí proběhla zdánlivě letmá myšlenka. Zemřel na předávkování. Snažila se tu myšlenku vypudit z hlavy...Není to nakonec jedno...?
"To...to je v pořádku...ehm...můžu se na něco zeptat?"
"Jistě."
"Co všechno víte o dárcích...tedy krom jejich zdravotního stavu?"
"...Promiňte, jak to myslíte??"
"No..." uvědomila si jak blbětu otázku položila. Měla by se zeptat přímo "chci říct...co když...co když dárce zemře?"
"No, tak ho vyřadíme z evidence. Krev kterou nám poskytl nežzemřel, samozřejměpoužijeme - tedy pokud je v pořádku a není stará, samozřejmě..."
"Aha..."
"No, někomu to může možná připadat morbidní, ale na druhou stranu to není nic neobvyklého...ale krev přímo z mrtvého člověka by byla nepoužitelná...pokud jste myslela tohle..."
"Jistě...já jen...i tak je to zvláštní...udržuje mě při životěkrev člověka, co už zemřel...Vy přece víte od koho máte jednotlivé váčky, že?"
"Ano."
"A kolik těch váčkůpatří lidem, kteří už nežijí?"
"No...těžko říci...moc jich nebude...ale s tím si nedělejte starosti. Krev je kvalitní. No tak...vy k nám přeci chodíte darovat krev...víte jak to probíhá..."
"Pročmi teda nedáte moji krev?"
"Ah, to bylo první co pana Lewise napadlo, ale vaši krev už nemáme..."
"Aha..."
"Snězte si oběd...a Kristen, užse tím netrapte, ano?
Kristen přikývla. Postarší blondýna nehnutě zírala kamsi mimo.
"Beatrice...? Za hodinu se vystřídáme." Žena přikývla. Beatrice...

Začala jíst oběd. Brambory se zeleninou. Není to špatné. Pro hladového určitěne. Pojídala jeden brambor za druhým. Připadlo jí, že jídlo má hroznědivnou chuť. Možná jen špatné sousto. Ne, to jídlo divně páchne. Třeba je zkažené. Chtěla ho trochu rozrýpat vidličkou, ale brambory se začly hýbat...co??...jakoby tam...vydličkou nadzvedla hýbající se brambory...fuj! Vyprskla na talířnedojezené sousto. V bramborech prolízali červi! Chtělo se jí zvracet. Letmý pohled na talíř. Červi, kroutící se v černé hmotě. Zvedl se jí žaludek. Popadla sklenici s vodou a pořádněse napila. Bože, co to je v té sklenici?? Oko! Zírá na ni lidské oko, naložené ve sklenici, ze které pije vodu plnými doušky!! Upustila sklenici na zem. Srdce se jí tak rozbušilo, že sotva slyšela, jak se sklo tříští o zem. Nemohla popadnout dech. Rozklepala se. Zároveňsi připadla strašněstrnulá. Dunivé kroky podpadkůse rozléhaly do všech stran. Něčí hlas. Zelené oči...oči...začala zvracet...
"Kristen?!" místo odpovědi Kristen vyvrhla na talíř obsah svého žaludku. Beatrice jen otupěle hleděla před sebe. Kristen upadla do mdlob.

"Kristen, co se vám stalo?"
"To jídlo...bylo zkažené...lezli v něm červi..."
"Červi??" v doktorově tváři se mísilo znechucení a nechápavost. Vyčítavěpohlédl na Claire.
"...a ve sklenici...bylo tam oko...lidské..."
"Cože???"
"Lekla jsem se, tak jsem sklenici upustila"
"Ah,...jistě...odpočiňte si, ano. Doneseme vám čerstvé jídlo."
"Ne, já...rozhodně teďnemám hlad..."
"Dobře."
Doktor se sestrou odešel. Čisto. Je tu čisto. Jakoby se nic nestalo...

"Krucinál, Claire!!"
"Není to moje vina! Sama jsem to jídlo chutnala. Bylo v pořádku...Musí mít halucinace..."
"Co?"
"A co to oko? Vážněsi myslíš, že jsem tak blbá, abych neviděla oko ve sklenici?! A kde by se tam asi vzalo, ha?! Beatrice, řekni něco!"
"Já jsem žádné oko ve sklenici rozhodněneviděla..."
"Uklidni se, ano? Je toho na mědneska moc." povzdechl si. "Je mi jasné že ta dívka má dost divné halucinace, ale všichni víme, že Malcolmova kuchyň nestojí za nic. Mohlo být jen zkažené a..."
"Chutnala jsem to jídlo. Bylo v pořádku."
"Dobře." pokýval hlavou. Se zasmušilým výrazem opustil místnost.

Cítila se hrozně unavená, ale nemohla usnout. Pořád jí bylo nevolno. Co když jí červi rozežírají žaludek? Ale v žaludku je přece kyselina. Ale co když ti červi jsou odolní. Cosi se v ní hýbe. Roste to... Co kdyžji to sežere zevnitř? Musí na záchod. Posadila se tak, aby mohla vstát z postele. Chvíli to trvalo. Zase se ozvala bolest v zádech. Položila bosá chodidla na studenou podlahu. Kde mám papuče? Podlaha se zdála být vlhká, skoro ažmazlavá. Možná je vytřená. Jistě...musel se uklidit ten nepořádek...ale neměla by být podlaha uždávno suchá??

Vyšla z pokoje 204. Záchody se nacházely na druhém konci chodby. Chodbu trochu osvětloval pruh světla, vycházející z ošetřovny. Dveře otevřeny. Dvě sestřičky pečovaly o postaršího muže. Postarší blondýna a na tu druhou neviděla...Minula ošetřovnu a zabočila k dámským záchodům. Vykonala potřebu a šla si umýt ruce. Kde se v ní vůbec vzalo tolik moči? Sotva pije...Spatřila svůj obličej v zrcadle. Pořád je hrozně bledá. Narudlé kruhy pod očima... Ale vždyťskoro pořád spí. Nebo ne? Zas ji přepadl nával nevolnosti. Tentokrát dost intenzivní. Tušila, že nebude jenom čůrat. Doplazila se zpátky do kabinky. Objala mísu. V žaludku jí něco doslova rejdilo. Přitom zvracela žluč. Už jen z té pachuti v ústech se jí znovu navalovalo. Pak začla zvracet krev. Spoustu krve. Oči ji pálily slzami. Mísa postupněrudla. Dovnitř padaly černé kusy sražené krve. Už dost! Křečovitěsvírala zažloutlou mísu a měla pocit, že zvrací vlastní vnitřnosti. Někdo zkroutil její žaludek, aby jej naprosto vyždímal. Chvíli se zdálo, že její trápení skončilo. Jenže najednou se v ní cosi vzpříčilo. I když měla žaludek strašnězmačkaný, pořád cítila, jak se v to něm hýbe. Teď si to klestilo cestičku nahoru. Vyvalila oči...žádné klubíčko malých červů...něco obrovského. Málem ji to udusilo. Byla to ruka! Z ruky trčel nerv, který uvízl Kristen v krku. Znovu zvracela. A pak znovu a znovu...

Seděla opřená o zeď. Otevřela oči. Podlahu pokrývají krvavé fleky. Nejvíc stříkancůobklopuje záchodovou mísu. Omítka ze zdí opadala. Podlahu místy nahrazují díry. Stropem se táhla obrovská prasklina. Hnisající prasklina. Rána, kterou nelze nikdy zahojit. Kachličky na mnoha místech vypadly. Zůstalo po nich jen zrezavělé mřížoví. Ta rez je všude! Proč? Záchod začal bublat. Vytryskl z něj proud černé krve. Krev s pleskavým šepotem kapek dopadla na podlahu. Z mísy se ozvalo bolestné skučení. Vyplazila se z ní zakrvácená ruka a pevněsevřela její okraj. Objevila se hlava. Začalo vylézat tělo. To přece...Kristen se postavila na nohy a rozběhla se ke dveřím. Jejich skřípění se mísilo s pleskáním masa. Vběhla na chodbu. Kachlíky na podlaze žloutnou pod nánosem krevní plazmy. Cítí puch hniloby. Zdi ale tentokrát nepokrývá rez, ale proud čerstvé krve. Ano, ve zdech doslova proudí krev. Vidí tlusté tepny a žíly. Také trsy vlásečnic. Hýbou se, proplétají mezi sebou jako ruce milenců. Místy žilka praskne a krev obarví doruda mřížovou podlahu. Nános plazmy místy dokonce ucpe díry v tom mřížoví. Všechno to mokvá a plesniví...Tohle přece není možné...není to skutečné...hlas v jejím nitru však tvrdil opak...

Z místa, kde se ještěpřed chvílí nacházela ošetřovna, pořád vycházel pruh světla. Slyšela nějaké mumlání. Nechtěla se tam podívat. Nechtěla to vidět, a přece...V ošetřovněnebylo nic...jen muž a sestřička. Muž celý zkrvavený...ten muž, co právěvylezl ze záchodové mísy, kam našel cestu z jejích útrob...Je nyní spoutaný na kolečkovém křesle. Pokyvuje hlavou ze strany na stranu. Bolestivěsténá. Sestřička se v něm vrtá vidličkou. Vyjídá mu játra zaživa! Zahodí vidličku pryča nenasytně mu začne okusovat žebra. Její hlava trhaně tiká. Nechutné mlaskání. Spokojené mumlání. Nářek...Anižsama vydala hlásku. Anižby zbůsobila jakýkoli hluk, sestřička vycítila její přítomnost...přestala okusovat a pomalu se otočila. Uniformu měla značněšpinavou, ale zepředu ještěnotně pocákanou od krve. Gumové rukavice naprosto zažloutlé. V levé ruce zabodnuté nůžky. Ale ten obličej...Oči úplně slepené, ztracené pod vrstvou mokvající tkáně. Jediné, co v obličeji rozeznala, byly zuby. Vyceněné zuby, živené syrovým masem. Rozvřela špičaté tesáky a nelidsky zachrčela. Vytáhla z paže nůžky. Blížila se ke Kristen...Křečovitými pohyby. Každý krok doprovázelo škubání hlavy, křupání kostí. Její končetiny se ohýbaly do absurdních úhlů. Máchala do prázdna nůžkami. Muž na křesle věnoval Kristen prosebný pohled. Pohled bez očí. Z rozrýpaných důlkůčišelo mnoho bolesti. Kristen ochromeněkráčela dozadu...dokud její chodidla nevkročila do prázdna...na chvíli ji pohltila tma...

Propadla do prvního patra. Zaslechla křupnutí vlastních kostí. Do nosu ji praštil železitý pach krve. Celé patro držela pohromaděželezná konstrukce. Někde v dálce se ozývalo skřípání. Pravidelné skřípání...něco se k ní blížilo. Pohlédla tím směrem. Kolečkové křeslo. Seděla v něm sestřička. Ona postarší blondýna...Jak se blížila, všimla si Kristen četných ran na rukou a ramenách. Ten šílený úsměv...Kristen se snažila dostat ke dveřím naproti. Nemohla vstát. Plazila se po páchnoucí podlaze. Nabalovala se na ni veškerá krev a špína. Ale přílišný strach ji nutil si toho nevšímat. Ty dveře...tušila, že vedou do východního křídla budovy. Sestřička se začla smát...Vzadu bouchly dveře. Vyšel z nich vysoký muž. Hlavu měl celou zafačovanou. V místě očí krvavé fleky. Do chodby vešla další sestra. Dlouhé, rudé vlasy, rozcuchané ostnatým drátem, omotaným kolem hlavy. Něco zachrčela na doktora.
"Ano...sestro..." otočil se směrem ke kolečkovému křeslu "dejte pacientce sedativa" Žena popadla stříkačku, o délce zhruba třicet centimetrů. Pomalu přijížděla k pacientce. Kristen si ažteď uvědomila, že u sebe nosí váček s krví. Ve chvíli, kdy hadička začla škrtit její ruku. Jako by ji chtěli svázat...nadopovat sedativy a...pořád slyšela sténaní muže z druhého patra...

To ta krev jí znemožňovala pohyb...vytrhla hadičku z ruky a hodila i s váčkem po sestřičce na křesle...Začla se jí motat hlava.
"Bez té krve daleko neodejdete, slečno Blackwellová..." Aspoňbyla schopna vstát. Dopotácela se ke dveřím. Vzala za kliku, ale marně. Nejdou otevřít. Zoufale s něma zalomcovala. Skřípění koleček se přibližuje. Bouchala do dveří...křičela...nic...zoufale se schoulila. Opřela se zády o dveře.
Hlava pulzovala šíleným tempem...tři postavy se komíhaly jako špatný televizní signál...i dlouhá jehla stříkačky se pokřivila...Kristen upadla do mdlob.

Spatřila tvář své matky. Vypadala mladě. Usmívala se.
"Dávej na sebe pozor..."
"Mami..."
"Musím už jít" Políbila dceru na čelo. Catherine vstala a šla k drobné postavě. Jodelle? Jeliza? Obě...obě, a přece jedna. Catherine tu holčičku vzala za ruku a nechala se odvést pryč. Zmizela...Zůstala jen chodba plná bublající krve, jejížželezo se rozmohlo všude kolem, aby se stalo zrezivělým pilířem tohoto světa...a tři postavy usilující o její duši...popadli ji, zarývali se jí pod kůži. Bránila se. Odkopla stříkačku někam pryč. Znovu ji popadli. Něčím ji smotali nemohla se hnout...
"Nechte mě! Pusťte mě! Neee..." Příšerný zvuk. Hrůzný výkřik z jejích vlastních úst. Pichlavá bolest v ruce...a pak jen ticho...

"Beatrice, Holly odveďte ji na ošetřovnu a postarejte se o ni."
"Měli by se o ni postarat spíšv Brookhaven."
"Neměli bychom jednat tak unáhleně, Claire."
"Unáhleně?? Ještěteď mi třeští hlava z toho křiku...a té krve...Uvědomuješsi vůbec kolik krve skončilo mimo její tělo?! Takhle plýtvat krví nemůžeme!!"
"Claire..."
"Možná utrpěla šok z té nehody...možná...nevím. Já jí chci pomoct, Harry, ale obávám se, že tady už jí víc nepomůžeme..."
"Zavolám hned Borrowsovi, ať se na ni podívá...Kdyby selhal i ten nový váček...máme pro ni ještěnějakou krev?"
"Jo, ještětam něco je..."

Upoutaná na lůžko. Vseděhledí do zdánlivěbělostných zdí unavenýma očima. Znovu a znovu si přehrává vzpomínky. Co se to děje v poslední době? Kolikátý váček krve jí visí nad hlavou? Stejnějí to nepomáhá. Co kdyžmá krevní poruchu? Není schopna vnímat čas. Není schopna rozeznat realitu od halucinace. Její psychika se hroutí. Brzy ji pošlou do blázince. Ty jejich pohledy...Prázdnou chodbou se rozléhaly kroky. Beatrice sebou trhla. Vstala ze židle a otevřela dveře. K pokoji přicházel doktor Lewis, Claire a nějaký muž. Všichni vešli do místnosti, kde ležela pacientka Kristen Blackwell. Michael Borrows. Doktor, co pečuje o její matku...tak tohle užje vážné...

"Dobrý den, Kristen. Jak se dnes cítíte?"
"Užmi bylo líp."
Michael Borrows. Dnes vypadá poněkud strhaně...
"Doktore, jak se daří mé matce?"
Doktor se na ni chvíli nejistědíval. Pak uhnul pohledem a povzdechl si...sedl si na židli, kde před chvílí seděla Beatrice. Znovu se na ni podíval.
"Je mi líto Kristen...Vaše matka dnes ráno zemřela..."
Dívka ztuhla. Mrtvá...moje matka je mrtvá. Bezvýrazněhleděla před sebe.
"Proč?" Zarazil ji příšerný chlad, s jakým tu otázku vyslovila.
"Zřejměšlo o celkové selhání organismu."
Vzpomněla si na ten úsměv. Oči jí zvlhly. Tolik by chtěla za ní. Radši umřít a připojit se k nim...'Radši aťje mrtvá než v takovémhle stavu.' Ten smířený pohled. Klid...
"Já vím, že tohle není asi vhodná doba, ale musíme si o něčem promluvit...Můžešmi přesněpopsat, co se stalo dnes v noci?"
Přikývla. Stejně je to jedno. Aťřeknu cokoli, stejněmě tam pošlou. Popsala doktorovi všechno, co viděla. Jako by si najednou přála, aby ji odvedli do té budovy na Caroll street. Načto odkládat...Samotnou ji překvapilo, až vyděsilo, jak věcněvnímá současný běh událostí. Možná to dělají ta sedativa. Nebo ji prostě otupil pocit, že užnemá co ztratit...

"Pane Borrowsi, měl byste vědět pár věcí, nežsi uděláte jakýkoli závěr." Claire nevypadala, že by ji výpověď nějak vyvedla z míry. Za to Harold byl ze všeho zmatený. Michael vypadal otevřený novým informacím. Holly jen přihlížela jak se diskuze na ošetřovněvyvine.
"No, nejdřív by mězajímalo jak se dostala do prvního patra..."
"Nedostala...celou dobu byla tady - ve druhém patře..." Claire se ohlédla na Holly..."Je to tak?"
"Ano...museli jsme nutně ošetřit jednoho pacienta...s Beatrice...letmo jsem viděla Claire, jak jde s pacientkou směrem k záchodům."
"Co se stalo pak, Claire?"
"Nebylo jí dobře...zvracela...pak jen vyšla z kabinky a spadla na zem. Pomohla jsem jí vstát. Vyšly jsme na chodbu, prošly kolem ošetřovny a pak se to stalo...doslova sebou sekla o zem. Vytrhla si hadičku z ruky a pak dostala hrozný záchvat..."
"A ten včerejší záchvat?"
"Ten ještěnebyl tak hrozný... jednalo se o ten předchozí váček..."
Michael povytáhl obočí.
"Víte ty její krvavé výjevy...ty halucinace mohou mít reálný původ v podvědomí...a ty záchvaty - může mít závažnou fobii z krve...ta její bledost - jako by i její organismus tu krev odmítal...prostě nějaká psychosomatická porucha..."
"Jak by ale mohla darovat krev?" Harry nechápal...
"Tyhle halucinace se dostavily ažpo té nehodě, je to tak?
Claire přikývla.
"No, zřejměutrpěla dost závažný šok, spouštěcí mechanismus dané fobie...anebo...ten šok vyvolal vzpomínku na nějakou nepříjemnou zkušenost z minulosti..."
"Hmmm..." Harrymu pořád něco nesedělo...
"Harry, to co jsem právěvyslechl nemůže být nic jiného, než téměřparanoidní fobie z krve...nebrala drogy?"
"Ne, tím jsem si stoprocentnějistý. Podle mě to nebude ani fobie."
Michael chvíli přemítal. Nechtělo se mu ji brát do blázince...jenže...
"Toho se právě obávám. A jste si jistí, že dostala správnou krev?"
"Dali jsme jí nulu...dvakrát po sobě...Ale to nemůže u pacienta způsobit takové stavy a halucinace!" Michael vyvalil oči. "Dvakrát po soběnetestovanou krev??"
"Spočítej si kolik je tu personálu a kolik pacientů! Nikdy jsem neviděl, aby nula způsobila něco takového!"
Michaelův pohled mírně zkameněl. Ty jsi ještěneviděl hodněvěcí Harolde... "A ten nový váček?"
"Byl připravený na základěkrevních testů."
"Dobře, dobře...no, vypadá to, že na nějakou dobu ji budeme muset převést. Uděláme pár testůa uvidíme...Musíme zjistit, co s ní je."
"Počkej, ty jichceš převést hned??"
"No, čím dřív, tím líp..."
"Jste dostatečnězásobení krví...?"
Michael přikývl. Harold mu podal nějaké spisy. Kopie zdravotní karty. Záznam o všech jejích dárcovských počinech. Darovala krev čtyřikrát během roku a půl. Kopie rozboru krve. Krevní obraz. Záznamy veškerých krevních testů. Záznamy o jejích dárcích. Jason McGregor. Beatrice Dahmer. Michelle Thomas. Jasona trochu znal. Dobrej kluk. Nežzačal s tím svinstvem. Říkají tomu White Claudia. Začal s tím asi před měsícem a šlo to s ním rychle. Našli ho na veřejných záchodech. Zemřel na předávkování...Beatrice Dahmer - sestřička, ale poslední jméno mu nic neříká.
"Bude ti to stačit?" Harold si nebyl jist kompletností spisů, ale Michael vypadal spokojeně.
"Jo. Perfektní. Díky moc."

Oni mě tam odvezou. Vybavila si každodenní zpěv nemocnice. Zoufalý křik a nářek. O tohle ticho v Alchemille bude jednou vyloženěžadonit. Dveře se otevřely. Michael a Claire. To bylo rychlé, pane Borrowsi.
"Kristen..."
"Jo, já vím. Převezete mědo Brookhaven."
"No, na nějakou dobu. Musíme zjistit, co se s tebou děje, víš?"
Třeba mi vážněpomůžou. Anebo se z toho definitivně zblázním...

Holly přivezla kolečkové křeslo s připevněným stojanem na váček s krví. Kristen pomalu vstala. Claire přemístila váček a Holly zabalila dívku do deky. Posadila ji na kolečkové křeslo. Projížděli chodbou. Dveřmi do druhého křídla budovy. K výtahu. Stěny bílé. Podlaha s pěknými kachličkami. Imitace "zeleného mramoru". První patro. U recepce dali Michaelovi malou kabelu. Patřila Kristen. Zřejmětam dali všechno, co měla po nehodě u sebe. Otevřely se hlavní dveře. Hrozná zima. Jakoby nebylo září, ale leden. Michael a dva muži přemístili dívku co nejrychleji do připravené sanitky. Jeden mladík kolečkové křeslo zajistil, aby se cestou nerozjelo. Michael si sedl ke Kristen. Zadní dveře auta se zavřely a sanitka se po chvíli rozjela.

Zvuk jedoucího auta. Myšlenky veškeré žádné. Zřejměnení co říci. Slova jsou bezvýznamná a zapomenutelná...Kde jen tohle slyšela...?
"Neboj se, nenechám tě tam dlouho." Lhář.
"Kam mě přesněumístíte?"
"Do třetího patra."
"Do...do třetího patra??"
"Do pokoje S2."
Oddechla si. Michaelovi ale dalo práci přemluvit ředitele. Ještěk tomu přes telefon z Alchemilly. Jediný volný pokoj byl nedávno uvolněn S7. Nemohl dívku umístit na lůžko, kde před pár hodinami zemřela její matka. Přesunuli tam Stanleyho Colemana. Na jeho místo dali chlápka z S2. Trochu složité, jenže o přesunu Colemana se už nějakou dobu uvažuje...Kristen hleděla do země. Michael listoval spisy. Stále víc podléhal pocitu, že fobie z krve není odpověďna její současný stav...

KREV - část 4. Brookhaven

12. října 2010 v 20:18 | g.schreiber |  SILENT HILL

 Brookhaven



Mírněosvětlená chodba. Skřípění koleček. Zdivo kolem mírně tlumí občasné záchvaty šílenství místních pacientů. Opravdu jen mírně. Skřípění a křik. Nyní se stane součástí tohoto tolik odlehlého světa. Odlehlého a zároveňhluboce zarytého v její mysli. Pořád odmítala myšlenku, že se stává pacientkou ústavu pro duševněchoré. Snažila se vnímat vše jako náhodný pozorovatel, který vidí ustrašenou, zoufalou dívku. To nejsem já. Já nesedím v kolečkovém křesle. Nejsem to já, koho právě převezli do Brookhaven...Téměřkamenným obličejem se táhl pruh slzy. Trvalo snad věčnost, než dojeli kratičkou chodbou k recepci. Seděla tam sympatická blondýna.
"Eileen? Je tu prosím těBarbara?" Dívka přikývla a ohlédla se dozadu. Z okénka vykoukla mladá hnědovlasá dívka. Modré oči zvýrazněné obroučkami.
"Co se děje Michaele?"
"Potřebuji tebe a Coatsovou, abyste se postarali o naši novou pacientku..."
Barbaře při pohledu na bledou dívku zmrzl úsměv na rtech. Kristen. Co se s ní proboha stalo?
"Co se s ní stalo?"
"Musíme provést pár testů. Jde o nějaké psychosomatické onemocnění, téměřzabraňující transfuzi. Podrobnosti vysvětlím později. Teďmusím za Diazovou. Postarej se o ni, ano?"
"Jistě...ehm, který pokoj?"
"S2"
Barbara pohlédla Kristen do očí. Dívčin výraz se dost těžko definoval. Barbara se musela hodně přemoct, aby se na ni usmála. Z té dívky deprese přímo čišela. Zároveň snaha o lhostejnost.
"Nebojte, Kristen. Určitětu dlouho nebudete..."
"Hmm..."

Barbara vzala za držáky kolečkového křesla a rozjela ho. Kristen nenáviděla skřípění těch koleček. Křeslo musí být strašněstaré. Skoro rezavá kolečka pomalu rotovala po naleštěné kamenné podlaze. Nic neříkající nástěnky, plné pitomých reklam. Neseděl na tomhle křesle onen kašlající muž? Možná je to jen hloupá sugesce...Chvíli čekaly na výtah. Dveře výtahu se po chvíli konečněotevřely. Konečně...Chladný kov, zářivka a naprasklé zrcadlo. Vyjely do třetího patra. Zavezla ji k pokoji S2.

Maličký pokoj poskytující pouze postel a malý noční stolek. Naproti dveřím docela velké zamřižované okno. Barbara pomohla Kristen dostat se do postele. Ihned umístila váček s krví na stojan. Donesla si z chodby židli a posadila se. Kristen civěla do stropu. Omítka je trochu oprýskaná. V levém rohu se rýsovala narezlá "mapa". Že by protopené? Zaměřila svou pozornost na sestru. Milá dívka. Jenže něco jí na ní nesedí. Chování Barbary jí připadá hrozně nucené...
"Sestro?"
"Ano?"
"Jaké pokusy na mě budete provádět?" Barbara mírně povytáhla obočí. Kristen si opět uvědomila svou divnou formulaci. Zároveňji trochu vyděsilo, že Barbaru ta otázka nijak nepřekvapila. Nakonec jen pokrčila rameny:
"To vám řekne doktor Borrows."
Pohlédla znovu na stěnu nad sebou. Přepadla ji únava. Kdyžse probudila, Barbara si pilníčkovala nehty. Kristen ani nevěřila, že se jí na tomhle místěvůbec podaří usnout.
"Slečno Barbaro?"
"Užjste vzhůru? Co potřebujete?" Vložila pilník do kapsy.
"Potřebuju na záchod."
"Jistě."

Kdyžse vracela z toalet, zaujal její pozornost novinový článek. Pohřešován. Netušila, co ji na tom článku tak zaujalo. Takových případův Silent Hillu neustále přibývá. Jenže ta tvář. Starší muž, kterého nikdy neviděla. Přesto by přísahala, že tu tvářzná. Co taková fotka vlastnědělá v nemocnici? Třeba tu pracoval, nebo... "Beatrice Dahmerová jižrok postrádá svého manžela. Eric Dahmer pracoval jako řidičambulance v nemocnici Alchemilla. 28. srpna 1996 se její manžel nevrátil domů..." Zdravotní sestřička Beatrice. Beatrice Dahmer. Vzpomněla si na ty nepřítomné oči.
"Slečno Blackwellová?" Barbara měla skoro průzračněmodré oči, chráněné brýlemi se silnou obručkou.
"Hmm?"
"Jste v pořádku? Můžeme jít?"
"Já jen...znala jste Beatrice Dahmerovou?"
"Jistě..." Barbara se zarazila "část spisů, co o vás máme, pochází od ní... Pročo ní mluvíte v minulém čase?"
"Co se stalo s jejím mužem?" Proč se ptáš, když tu odpověďznáš zatracenědobře...?!
"To nikdo neví - jednoho dne prý prostězmizel."
"Prostězmizel? Člověk přece jen tak nezmizí!"
"...no...to ne, ale-"
"Ale? Ten už je mrtvej. Otázkou jen zůstává, kam se podělo tělo..."
"Hledají ho už dlouho..."
"Stejněje na to pozdě...nehledali na správných místech!"
"Kde berete tu jistotu??"
"Prostě..." její tvář se trochu uvolnila. Vztek běhěm vteřiny vyvanul. Kde bere tu jistotu? "...já nevím. Můžeme se vrátit?"
"Jistě."

"Michaele, tohle těžko bude fobie z krve..."
"Ano, já vím."
"Má velice zajímavé halucinace..."
"Spíšbujnou fantazii..."
"Napadla tě třeba schizofrenie?"
"Cože?" Michael vyvalil oči.
"Není to tak nelogické, jak to na první pohled vypadá. Zamysli se trochu...jestli už je tenhle případ na tebe moc, já ho zvládnu."
"Neřekl bych. Sice jsi odborník přes schizofreniky, ale jestli užtento případ někomu přenechám, tak někomu víc objektivnímu..."
"Pff! A komu jako?!"
"Někomu, kdo nevidí schizofreniky všude!"
"Úplný nesmysl!"
"Nechci se zas s tebou hádat! Kašlu na to! Vyslechne ji Howarthová. Posudek řekne řediteli a ten rozhodne, ok?"
"Hmmm." Nicol hodila spisy na stůl a naštvaněodešla.

Kristen se probudila docela pozdě. Žádné noční můry. Ani nevěděla, co se jí zdálo. Ruce získávaly barvu. Váček už brzy bude prázdný. Možná tu přece jen nablízku pobývá duch mé matky a chrání mne. Hmm to je milé. A nezdá se ti, že takhle to vypadalo pokaždé? Matka...proč by měchránila...nenáviděla mě...Zahleděla se na protější stěnu. Mezery mezi kachličkami. Nebo jsi nenáviděla ty ji... Kdo je vlastně tvá matka?? Pár kachliček opadlo na zem. Nikdy jsi ji nepoznala...Ze zdi se cosi soukalo...Tvá skutečná matka se na tebe vykašlala...Ruce. Ze zdi stále víc vyčnívaly ruce. Bílé od omítky. Místy potřísněné krví od odřenin. Natahovaly se k ní. Začaly se po ní sápat. Chtěla se vysmeknout. Utéct, ale byla k posteli spoutaná. Házela sebou ze strany na stranu. Ruce ji mocněsevřely. Neschopna křičet jenom vyděšeněsípala. Sevřely její břicho. Stále pevněji. Ta bolest! Nekonec jí břicho rozpáraly. Cítila pach vlastních vnitřností. Hrozný tlak v krku. Jakoby ji někdo škrtil, ale bílé ruce skoro výsměšněsvíraly její střeva...hrozný křik. Příšerný. Ale Kristen nepatřil...

Spatřila nejdříve modré oči, rámované černými obručkami. Cítila tlak něčích rukou na svých ramenou. Barbara vypadala hodněvyděšeně. Obličej měla červený a tmavé vlasy hrozně rozcuchané. U dveří stála Eileen očividněv šoku. Držela v ruce stříkačku. Barbara se na ni ohlédla a zakroutila hlavou. Opatrněsundala ruce z Kristeniných ramenou. Dívka užnevykazovala žádné známky agrese. Kristen vypadala zmateněa podivným způsobem klidně.
"Jste v pořádku?"
"...řekla bych ...asi ano..."
"Teda vy jste mi dala...co se vám ksakru zdálo??"
"...já...užnevím" zahleděla se na ruce a s hrůzou si uvědomila, jak jsou bílé.
"Jistě...pošlu za vámi slečnu Howarthovou. Musí vás vyslechnout."
"Barbaro!" Eileen na Barbaru zděšenězírala...
"Co??"
"Co to máš na rukách?" Barbara měla na předlouktí několik čerstvých škrábanců.
"Sakra!"
"Měla bych tě ošetřit..."
"To nic...pošli sem Catherine."
"Dobře..."

Po chvilce vešla do místnosti Catherine Howarthová. Snědá dívka drobné postavy. Černé, vlnité vlasy, volněsepnuté. Nesla složku nějakých spisů. Barbara odešla s Eileen. Catherine se posadila na židli.
"Jak se cítíte?"
"Divně."
"Divně? Jak divně?"
"Není mi moc dobře"
"Nemám zavolat sestru? Můžu vás vyšetřit později."
"Ne, tak zlý to není..."
"Dobře...můžete mi popsat, co vás dnes tolik vyděsilo?"
"Ze zdi...ze zdi vylézaly ohromné ruce a snažily se mě rozervat na kusy...a pak...ten dětský pláč..."
"...měla jste tendenci vyškubnout z ruky váček s krví?"
"Ne...chtěla jsem pryč...připadalo mi to tak skutečné..."
Catherine chvíli nic neříkala. Pak vytáhla několik neurčitých obrázků. Brevné fleky na bílém pozadí. Klasika.
"Co vidíte?"
Vize, které Kristen viděla ve skvrnách na papíře se nepopisovaly jednoduše. Nejdřív to bylo dítě. Pak vlásečnitá síť. Další výjev jí silněpřipomínal vagínu. Rozpárané tělo. Rozmačkané oči. Utrhnutá ruka. O tyhle výjevy se však dělit nechtěla. Nedalo se to popsat, tak si to začala vymýšlet. Catherine to poznala a vypnula diktafon. Složila obrázky zpět do složky. Venku už postávala paní Coatsová.
"Co tě tak děsí na transfuzi? Krev?"
"Ne, krev mě neděsí...neděsí mě ani transfuze...nevím, co se se mnou děje..."
"Dobře...pro dnešek to stačí. Odpočiňte si."
Zvedla se a přivolala sestru Coatsovou. Kristen tu starší sestru moc nemusela. Vždycky se tvářila, jakoby jí nemocnice patřila. Nechtěla se nani dívat. Zatracené kachličky...
Kdyžse probudila, Barbara si zase pilníčkovala nehty. Myšlenkama mimo. Ani si zřejměsvou činnost neuvědomovala. Mechanicky brousila nehty ztuhlým pohledem. Ze spodního patra se ozval křik. Sestra ani nehla brvou. To je tak otupělá, nebo prostě nevnímá? Krutá síla zvyku...dneska zjišťovali, jestli není Kristen těhotná. Kde na takovou hloupost přišli? Test byl samozřejměnegativní. Když se otevřely dveře, Barbara sebou trhla. Vešla drobná tmavá doktorka. Barbara okamžitěvstala.
"Slečno Blackwellová, jsem doktorka Diazová a ode dneška za vás přebírám zodpovědnost."
"Paní doktorko, kdo o ni bude pečovat?"
"Vy a Coatsová. Jak je na tom?"
"Transfuze probíhá správně...a ..a pacientka nevykazuje žádné známky agrese. Vše je v pořádku."
"Hmm. Slečno Blackwellová, jak se cítíte?"
"Je mi líp."

Kristen bylo dočista ukradené, který doktor ji má na starosti. Neřešila jak se dialog doktorky a sestry ztrácel v nářku z vedlejšího pokoje. Ani fakt, že krev se ve váčku skoro zastavila. Je mi líp. Hm to určitě...A co když řeknu, že je mi zle? Dají mi prášek na uklidnění. Co když řeknu, že ten řev okolo mě přivádí k šílenství? Dají mi sedativa...nebo rovnou hodí do vypolstrované cely. To ale nemůžou. Ano, nemůžou. Kvůli té transfuzi? Jak jinak je možné, že mětam dávno nezavřeli? Znovu ji zaujaly kachlíky na zdi. Lesknou se čistotou. Spáry vypadají jako nové. Ano, okolnosti ji nutí přijmout fakt, že šlo o iluzi. Jenže co kdyžten nepořádek někdo uklidil, zatím co spala? Kachlíky čisté, kachlíky špinavé. Velké zablácené kachle chodníku. Popelnice. Nářek malého dítěte. Vousatý muž, se zvrásnělou tváří. Jeho nechápavý pohled...

"Slyšíte mě?!"
Kristen se ohlédla na drobnou hispánku. Její skoro černé oči se dožadovaly okamžité odpovědi. Ambiciózní žena.
"...Prosím?"
Někdo zaklepal na dveře. Do místnosti vešla sestra Coatsová.
"Eve...jdete včas. Ode dneška mám na starost Blackwellovou já, takže veškeré informace o stavu pacintky mi budete sdělovat, dobře?"
Coatsová překvapeněpřikývla. Nicol s Barbarou odcházela.
"Barbaro, domů ještěnechoď, musím s tebou probrat -"
Zbytek slov se ztratil za zavřenými dveřmi. Ohlédla se po malé místnosti, aby nemusela zírat na kachličky. Jenže jsou všude. Na strop civět nechce. Zavřít oči? Ne...Zoufale se podívala na sestru.
"Nebojte, zvyknete si na ni."
Lhala. Sama svým slovům nevěřila. Kristen to přestávalo být jedno. Nicol Diazová. Proč v ostatních vzbuzuje bázeň. Barbara se tvářila jako by měla jít na popravu, když odcházela. Ty pichlavé černé oči. Co když jsou šílenci i v místním personálu?
Pokrčila rameny: "Hmm, co mi zbývá?"
Zavadila pohledem o váček. Skoro prázdný. Nebo se mi to jen zdá, protože jej vidím zespodu? Skoro prázdný...první téměřúspěšná transfuze...

Tma. Cítí hrozný tlak po celém těle. Svázali ji? Obtáhli řetězy? Trochu se probrala. Viděla úzký pruh světla kdesi zeshora. Může hýbat nohama, ale ruce má zaklesnuté kdesi na zádech. Kruci! Svěrací kazajka. S hrůzou rozeznávala obrysy vypolstrované cely. Kde je můj váček s krví?? Ano o tohle šlo. Provést úspěšnou transfuzi a nacpat mě sem! Kopla naštavědo dveří. Ty se kupodivu otevřely. Dovnitřproniklo naoranžovělé světlo. Vypotácela se ven. Snažila se vysmeknout ze sevření kazajky, ale marně. Poněkud nekoordinovanými kroky se dostala na chodbu. Stejné osvětlení. Kam se vytratila chladná šeďzářivek? Najednou svítily téměř doruda. Někdo seděl u zdi. To je Barbara! Seděla na zemi, hlavu schoulenou do kolen, které pevněsvírala oběma rukama...
"Sestro!"
Zvedla obličej. Oči zarudlé smutkem. Přítomnost Kristen ji překvapila, ažvyděsila.
"Co tu děláte?" Barbara vstala. "Co se vám stalo??"
"Já nevím...vůbec netuším..."
Barbara odepla Kristen kazajku. Sundala jí tu zatracenou věc z těla.
"Co se stalo vám?"
"...To nic...Kristen, odejděte odsud...odejděte, utečte pryč, dokud to jde..." v tak zoufalém stavu Barbaru nikdy neviděla...
"Slečno Tateová, co bude s vámi? Měla byste taky odejít..."
Barbara jen zakroutila hlavou. Dívala se zarytědo země. Nakonec zvedla oči a nasadila svůj typický výraz: "Mám práci." otočila se a odešla. Rádoby optimistický výraz. Ta ironie ve slovech...
Kristen se dívala, jak zmizela v jednom z pokojů. Pak sama pokračovala chodbou k výtahu. Sjela do prvního patra. Všude takové ticho. To tu nikdo není? ´utečte, dokud to jde...´ V recepci nikdo. Jen tma. Otevřela hlavní vchod nemocnice.
Bílá mlha ji málem oslepila. Sestoupila po schodech. V mlze těžko rozeznávala obrysy. Ta silnice. Udělala víc kroků, aby viděla líp. Její obavy se naplnily. Silnice byla ze všech stran narušena propastmi. Dýchaly mlhu a chlad. Stála na tom podivném výčnělku a zírala do nepropustných vrstev mlhy. Schoulila se pod nátlakem chladu i vlastního zoufalství. Copak se odsud nikdy nedostanu?? Foukal vítr. Nebo šlo o tichý varovný šepot? Zaslechla šplouchání. Z mlhy se vynořovalo cosi tmavého. Ze všech stran...Přistoupila k okraji. To je krev! Obrovské jezero krve! Hladina stoupá s bubláním k okraji. Dívka pomalu kráčí pozadu. Vytřeštěné oči. Vzduchem se přežene hlasitý zvuk sirény. Hlas stoupá a klesá. Se stejnou razancí jako systola a diastola. Zároveňzvuk tak jednolitý, že připomíná pípání ekg při zástavěsrdce. Potůčky krve se plazily po pevnině. Jedna za druhou. Hemžily se dokud šedivý beton dočista nezmizel. Krev se mocně blížila ke Kristen. Šedá obloha zrudla. Krev způsobila, že beton nahradilo mřížoví...Železo...zrezivělý kov. Nemocný stejně jako páchnoucí krev...

Musela se vrátit do budovy. Zoufalý pokus o únik...zdi však nepokrývala rez, ale téměřchemicky čisté kachlíky. Pokrývaly strop i podlahu. Blyštily se ve slabém světle, vycházejícího z recepce. Kristen nahlédla dovnitř...krvavé stříkance...nečekaně. Dvě sestry. Jejich špinavé uniformy, pokryté krví zaschlou i čerstvou. Objímaly se. Ruce obsesivněpřejížděly po zádech. Zahnisané nehty křečovitězabodnuté do zátylku. Ruka, co strhne halenku. Nádherná figura pod nánosem krve a špíny. Vybledlou kůži zdobí četné jizvy, čerstvé rány, škrábance...Svírají se rukama, které nedovolí odejít. Obličeje nelze rozeznat. Veškeré rysy se ztrácejí v mokvající kůži. Jakoby nebohé dívky někdo polil kyselinou. Přesto jsou hlavy k soběpřimknuté natolik, že téměř splývají. Slepené krví a hnisem...jejich spokojené sténání...

Odněkud se ozvala strašná rána. Kristen se ohlédla. Hlavní vchod. Další rána. A další...Velké dveře se v ten moment rozpadly. Do chodby se vylilo spousta a spousta krve. Kristen se okamžitěrozběhla. Minula výtah a instinktivně vběhla do menších dveří. Jak doufala, vedly k bočnímu schodišti. Běžela nahoru. Po mřížových schodech. Kolem zrezivělých zdí. Krev infikovala jediným dotykem celou budovu. Přestože krev putovala prvním patrem, její následky se šířily velice rychle. Kristen míjela druhé patro. Ohlédla se, jestli hladina stoupá po schodech. Jeden schod za druhým se ztrácel pod tou temnou hladinou. Vlásečnice prorůstaly zdí. Blížilo se to k ní. Obskurní tekutina, toužící se jí zmocnit. Navěky. Rozběhla se do třetího patra. Za zády vlastní zkázu. Před sebou jen zoufalství. Dveře na patro zmizely. Zbývá jen střecha. Vyběhla nahoru. Poslední schody...jenže na střechu očividněnevedou.

Na schody navazovala široká, dlouhá chodba. Vběhla do ní. Ohlédla se. Hladina se zastavila u posledního schodu. Ale vlásečnice se šíří dál. Rychleji než dřív. Odhalovaly ten povědomý svět. Svět plný rudé krve, tlející plazmy, bublající rzi, omítky, co se utápí ve spletitých tepnách...ten tolik jiný svět...Kristen šla pomalu chodbou. Nechápavě hleděla před sebe. Viděla už dost na to, aby ji něco překvapilo. Jenže tohle...Širokou chodbu zakončoval obrovský otvor, nápadněpřípomínající vaginu. Krvácející, roztrženou, obtěžkanou vrstvami zčernalého hnisu. Rozhodně se neodvažovala do otvoru vejít. Jen se dívala jak krev putuje pod kovovým mřížovím. Pak zase ten křik. Vzlykot malého dítěte, který slyšela užtolikrát. Bezmocný a zárovňzuřivý křik...křik plný čirého strachu...a pak jen ticho. Z otvoru vytékala odporná hustá hmota. Měnila se. Povstala z ní malá holčička. Jizva kolem krku, rozpárané břicho.
"Holčičko, co se ti stalo??"
Zakroutila hlavou. Chodba se začla otřásat. Krev se rozproudila. Hladina značnězneklidněla.
"...kddeeeeee jssiiiiiiiiiiii..." hluboký hlas. Kristen nemohla určit, odkud vycházel. Jakoby vycházel odevšad.
"...vraaaaťseeeee..." holčička se přimkla ke Kristen.
"Prosím, ochraň měpřed ní..." Pohled prosebných očí, ježnikdy nespatřily světlo...otřesy nabývaly na intenzitě. Kristen holčičku objala, jenže ze zdí se najednou vymrštilo několik vlásečnic. Vrhly se na Kristen. Sevřely její ruce jako rudá chapadla a zanořily se do jejích tepen. Nemohla se ani hnout. Ruce roztažené. Každá jiným směrem. Pevně sevřené. Živené nemocnou krví. Holčička začala plakat. Z velkého otvoru vyšlehlo několik ostnatých drátů. Zmocnily se maličké dívky a táhly ji zpět do temnot otvoru. Kristen se snažila vymanit ze sevření obrovských tepen. Bylo to k ničemu. Jen slyšela jak dívka pláče. Volá o pomoc. Jak se jí z úst dere smrtelný výkřik. Kolikrát už takto zemřela? Kolikrát takto ještězemře...? Tepny se začaly stáčet Kristen kolem krku. Stahovaly se. Dusily ji. Škrtily. Náhle před sebou spatřila tvář. Svou vlastní tvář. Tvrdá jako kámen. Zhrublé rysy. Oči vychladlé, a přesto plné krutosti. Ne tepny, ale její bílé ruce svíraly krk. Najednou pocítila volnost. Vznášela se, nebo se propadala. Měla by cítit dopad, ale místo toho jen intenzivní záblesk světla...

Déšť. Zima. Kapky jí padaly do očí. Smrad. Smetí. Popelnice...Spatřila starého vousatého muže. Udivený výraz. Rozhlížel se kolem. Na kohosi volal. Vzal ji do rukou. Vzal malé plačící novorozeně a odnesl pryč...tma...tvářcizí ženy. Neznámé a povědomé zároveň. Špinavá a zvrásnělá. Nikoli časem...otočila se zády a zmizela ve tmě. Další tvář. Catherine Blackwell. Žena tak blízká a tak vzdálená...
"Mami?"
"Kristen..."



Barbara šla chodbou k pokoji S2. Musí vystřídat sestru Coatsovou. Vešla dovnitř. Zůstala stát ve dveřích a její oči se roztáhly do hrozivé šíře. Coatsová ležela na zemi bez hnutí. Kolem lůžka Kristen Blackwellové spousta krve. Transfuzní hadička volně visela z prázdného váčku.
"SESTRU!!!"
Barbara letmo nahmatala puls své kolegyně. Žena je nejspíšv bezvědomí. Pak okamžitěpřiběhla k pacientce.
"Co se...ježiši!"
"Jděte pro doktora!!"
"Pro...pro kterého??"
"To je fuk!! Hlavně někoho přiveďte!!"
Zatřásla s dívčiným tělem. "Kristen...Kristen!" Dívka jen zamžikala očima.
"B...Ba..."
"Kristen?"
"Bar...bolí...s-strašně..." Kristen těžce oddechovala...
"Co? Co vás bolí??"
"Z-záda...zima...h-hrozná..."
Barbara dívku posadila...znovu vytřeštila oči...Kristen měla celá záda pokryté krví. Sundala jí pyžamo. Záda pokryta mnoha řeznými ranami. Krví, sraženinami. Najednou se zarazila. Řezné rány jakoby tvořily symbol. Dva kruhy a ve vnitřním jasně znázorněný trojúhelník. Mnoho ran uvnitřkruhů i trojúhelníku...
"Ježíši" Michael. Následovala jej Eileen. Při pohledu na místnost oba téměřzkameněli.
"Michaele...Potřebuje ihned novou dávku!"
Michael zíral na záda Kristen. Zakroutil hlavou. Vzal rychle dívku do náruče a přenesl ji na pojízdné lůžko nachystné v chodbě. Barbara ji přikryla špinavými přikrývkami. Na konci chodby stál muža zíral.
"Ta dívka..."
"Pane Wolfe vraťte se zpátky. Barbaro, ty pojedeš se mnou...Eileen??"
"Eve se probírá."
"Postarej se o ni."
Okamžitěnastoupili do výtahu.
"...je vyvolená." Pan Wolf se vrátil na pokoj.

KREV - část 5. Poslední Dávka

12. října 2010 v 20:15 | g.schreiber |  SILENT HILL
 Poslední dávka



Spala. V její vybledlé tváři naprostý klid. Barbara se přistihla, jak na ni civí. Kristen spala vsedě, zachumlaná v nemocničních peřinách. Nohy jí čouhaly ven. Barbara dívku pořádněpřikryla. Zkontrolovala nový váček s krví. Transfuze probíhá bez problémů. Kdyby tenhle váček našli dřív, ušetřili by sobě i té holce spostu problémů. Krev A negativní, dárce Kristen Blackwell. Ve všem je strašný bordel! Vzpomněla si jak tu začínala. Evidováním léků. Užtehdy nemohla uvěřit kolik léků v nemocnici de facto neexistvalo. Kdyby se jich ztratila celá bedna, nikdo by si toho nevšiml. A nešlo jen o nějaké prášky proti nachlazení. Jestliže se některé léky opravdu dostaly do nepravých rukou, nemohla se divit, že je v Brookhaven tolik pacientů. A co teprve krev? Nechtěla ani pomyslet, co v té krvi mohlo být, že to té holce způsobilo takové záchvaty. Mohla být zkažená? Může mit Kristen prostězvýšenou citlivost vůči cizorodým látkám? Barbara tyhle úvahy zamítla. Připadaly jí nesmyslné. Ale proč?

Pořád se snažila utíkat před tím, co vidí. Kristen Blackwell. Poslední z rodiny Blackwellových. Její dvě sestry a její matka...všechny tři se léčily v Brookhaven. Všechny tři zemřely. Barbara ztuhla. Nedokázala se zbavit pocitu, že ji Kristen pozoruje i přes zavřená víčka. Všechny tři ošetřovala Barbara...těžce polkla. Pohlédla stranou. Jenže ten pocit nezmizel. Kristen ji probodává vyčítavým pohledem. Pohledem soudce, ježmá na rtech ortel daleko horší, než smrt. Barbara se na ni obrátila. Klidněspala...

Kristen se probrala na studené podlaze. Ne, na chodníku. Mokrém chodníku, zacákaným od krve. Ten puch... Kdyžvstane, ucítí jemné kapky deště. Jenže místo pocitu očištění se dostaví cosi jiného. Pohlédne na ruce. Lpí na nich krev. Leskne se ve světle pokroucené pouliční lampy. Dokonce déšť je prosycen krví. Teprve vrzavý zvuk ji donutí zvednout oči. Stojí uprostřed dlouhé ulice. Chodník lemuje nekonečný zástup popelnic. Příšerněpáchnoucích rzí a hnilobou. Po chodníku se povalují plesnivé odpadky. Kráčí ulicí bosýma nohama. Jde pomalu. Bosé nohy se boří do mazlavé hmoty. Shnilé svinstvo se jí lepí na paty. Uždávno si zvykla na tu všudypřítomnou rez. Ačkoli si nebyla schopná to přiznat, tento svět, prostoupený krví a rozkladem ji fascinoval.

Popelnice. Vypadaly jako zkroucené v agónii. Přísahala by, že vidí v těch prorezlých dírách prosebné oči, volající o pomoc. Řada ztrápených duší, naplněné něčím, co už nikdy nikdo nebude potřebovat. Odhozený odpad, co existuje už jen proto, aby se pomalu rozkládal a jednou konečnězanikl. Déšť nesmývá. Jen řinčí o zničený plech aby připomínal tu nicotnou existenci. Je slzami. Jejich slzami. Jejími slzami. Vítr do popelnic naráží. Chce je snad odvát pryč? Svrhnout je i z tohoto světa? Ozývá se nesouhlasné vrzání. Pláčdítěte, co vychází odnikud, a přitom odevšad. Kristen jde instinktivně dopředu. Tuší odkud vzlykot vychází. Odhrne několik popelnic. Sedí tam dívka. Hlavu zabořenou v kolenou. Pořád pláče. Je jí dvanáct a jmenuje se Kristen...


"Kristen??"
Malý, bílý nemocniční pokoj. Pak Barbařiny modré oči, schované za brýlemi.
"Ano?"
"Kristen, vaše transfuze proběhla úspěšně." Její zvonivý hlas se optimisticky rozléhal pokojem. Jenže Barbařiny oči těm slovům nevěřily. Vypadaly smutně. Optimismus se během vteřiny kamsi vytratil. Barbara si najednou něco uvědomila. Zarazila se při pohledu na prázdný váček. Pak se zahleděla někam do strany. Stiskla pěsti. Chvíli přemítala. Zřejměse chystala něco říct, ale Kristen ji přerušila otázkou.
"Sestro, znamená to, že užmůžu jít domů?" Barbara hleděla do země. Podívala se Kristen do očí.
"To bohužel není tak jisté." Marně se snažila neprojevit žádné emoce. Její oči zrudly. Otočila se a odešla z místnosti.
"Sestro!!" Kristen nechápavěhleděla na pootevřené dveře. V životěnebyla tolik vyděšená, jako teď. Žádný prorezlý svět se nevyrovná tomu, co možná vyčetla Barbaře z tváře. Vypolstrovaná cela. Ne, ne, něco horšího. Barbara moc dobře ví, že mě nečeká nic pěkného. Ale co může být horšího nežvypolstrovaná cela?? Sevřel se jí žaludek. Těžko se jí dýchalo. Z chodby jen zaslechla hlasy.
"Barbaro, co je ti?" vyděšený hlas, který zřejměpatřil Eileen.
"Pacientka...pacientka Kristen Blackwell podstoupila první úspěšnou transfuzi." po těch slovech se Barbara rozbrečela.
"Ale to je dobře, ne?"
"Ne to teda není!!" vyštěkla vzteky.
"Tak o co jde...?" Barbara se místo odpovědi znovu rozbrečela. "Barb, uklidni se, ano? Barb...?"
"Co se tu děje??" doktorka Diazová. Kristen se rozbušilo srdce s takovou razancí, že tep jí divoce mlátil v uších. Kéž by ty dveře někdo neprodyšnězavřel. Zamkl. Nikdo by se nedostal dovnitř.
"Jak se daří pacientce, Barbaro?" Poslední slova, která zaslechla vyvolaly v Kristen takový nával strachu, že začala křičet. Vřískot se odrážel od stěn a vytvářel šílenou kakofonii. Kdyby nekřičela, slyšela by, jak se kroky zpomalují. Jak se ručičky na budíku pomalu zastavují. Ticho...Ztratila sílu. Její tělo se chtělo zabořit zpátky do peřin, ale místo toho padalo do neznáma...

Do neznáma? Tento svět je ti přece tak důvěrněznám...raději se schovášzde, než skončit v jejich spárech ...Ležela na lůžku. Peřiny mokré od krve. Zdi mokré od krve. Místo podlahy mříž...pokrytá krví...Zaslechla bušení někde nad sebou. Zvedla oči. Strop se nacházel hodně vysoko. Tvořila ho mříž. Spatřila nějaké postavy. Dupaly po podlaze, aby ji prolomily. Kristen rychle vstala a dveřmi vběhla do chodby.

Krev. Rez. Jak typické... Něco tu však nehraje. Tu sytěrudou červeň, připomínající nespoutaný plamen, nahradila krev namodralá ažčerná. Vlásečnicový porost, co zdobil stěny vypadá ztuhle. Bez pohybu. Bez života. A to ticho...Došla na konec chodby. Otevřela dveře s nápisem "MÁRNICE". Žádný vrzavý zvuk. Žádný zvuk! Bála se pohlédnout do chodby. Přesto zvedla oči a spatřila obrysy čehosi ostrého. Čnělo to ze zdi. Nože! Mnoho a mnoho nožů zabodnutých do krvácející zdi. Vyzdviženy jako pomníky zapomenutých hříchů. Nacházelo se tu několik mřížových dveří. Mříže poskytovaly náhled do prázdných místností. Cely. Zaplňoval je pouze odporný puch. Tedy ažna jednu. Uprostřed cely na konci chodby se svíjela spoutaná bytost. Pouta kolem vychrtlých končetin. Řetězy kolem pasu. Ostnatý drát, přetažený kolem celého těla, znemožňující pohyb. Ústa hrozivě roztáhlá. Agónie vytesaná do duše bestiálním egem. Úzkostný, neustávající výkřik. Hrozivý a bolestivý zároveň. Zoufalý nářek, který nikdo neuslyší. Nikdy. Navždy pohřben v tichu. Odpor vystřídala lítost. Rozrazila mříž. Snažila se odpoutat tu bytost. Snažila se strhnout ty řetězy a ostnaté dráty. Jenže bytost se rozpadla v prach...Upustila řetězy. Nemá to cenu...Její pohled se zabořil do prachu. Připadala si smutná. Jenže ten pocit během chvíle vymizel. Vždyťty přece necítíš. Tak proč?! Protože ti někdo řekl, že v těchto situacích má být člověk smutný? Bohužel Kris, ty už nejsi člověk...

Žádná mříž. Celu nyní uzavíralo mohutné zrcadlo. Zůstal jen ten bílý prach...prach jsi a v prach se obrátíš...Kristen se podívala do zrcadla. Nepoznávala se. Propadlé oči. Téměřbílá kůže...Jdou si pro tebe, Kristen. Dívka v zrcadle se rozplynula. Kristen neviděla v zrcadle nic, než špínu a nánosy prachu. Otočila se. Cela se promněnila v dlouhou chodbu. Skutečněsi pro ni šli. Malá postava. Zafačovaný obličej, ze kterého čněly dvě jehly v úrovni očí. Ruce od krve. Držela v nich řetězy. V řetězech se svíjela spoutaná sestřička. Trhanými pohyby následovala kroky svého věznitele. Chvílemi jakoby se chtěla vzepřít, jenže doktorka ji měla pevněv rukou. Řetězy objímaly její hrudník se kterým splývaly spoutané ruce. Mohla se svíjet, jak chtěla, stejně to nepomohlo. Zkrvavené ruce trhly řetězem a krečovité tělo se svalilo k zemi. Nemohla vstát. Doktorku to nezajímalo. Táhla ji za sebou. Doktorka se dobelhala ažke Kristen. Setřičce se podařilo vstát. Celá odřená. Bílá kůže zarudlá krví a podlitinami.
"Dejte jí sedativum."

Slyšela kroky. Vrzání koleček. Nad hlavou poletovala světla. Otevřela oči. Barbara. Spolu s doktorkou ji někam vezla na nemocničním, pojízdném lehátku. Ztemnělá chodba. Zářivky na stropě svítily dost slabě. Tlačilo ji zápěstí. Jistě- připoutaly ji. Znovu se podívala na Barbaru. Její oči jakoby ztratily lesk. Modrou barvu nahradila vybledlá šeď. Brýle měla zašpiněné, přesto do jejích očí viděla líp, nežkdy jindy. Její roztomilý obličej najednou postrádal nevinnost. Rozplynula se při pohledu do těch očí. Barbara hleděla před sebe s výrazem krutým a bezmocným zároveň. Pohled člověka, který na vrcholu hořkosti pozabíjí vše kolem sebe a pak si skalpelem podřízne vlastní hrdlo. Vina...

Barbara si všimla, že ji Kristen pozoruje. Podívala se na ni. Krutost nahradila prázdnota, kterou naplňuje pouze touha po odpuštění. Barbara oči sklopila a opět se zahleděla kamsi pře sebe. Lehátko na chvíli zastavilo. Zaslechla za sebou, jak doktorka Diazová ztěžka otevírá nějaké dveře. Barbara si jí nevšímala. Nepřítomněstála u lehátka. Úplněmimo. Sestřička věděla, co skrývá tma za dveřmi. Nechtěla se tam dívat. Koutkem oka zahlédla, jak se škvíra mezi křídly dveří rozestupuje. Jak se tma vtírá do chodby. Zářivky mírně pohasínají. Slabé světlo ztěžka odolává mohutné tmě. Barbara se proti své vůli otočí ke dveřím. Je to jen tma. Jen tma...
"Co tam tak stojíš, Tateová?! Pojď mi pomoct!" Nicol trochu zápasila s pravým křídlem dveří. Vypadalo to směšně, i když Barbaře na té ženěnepřipadalo směšného zhola nic. Neochotněpřistoupila ke dveřím. Chytla křídlo za okraj a jediným škubnutím jej otevřela. Jemný závan hniloby, který rozjitřil Barbařiny vzpomínky. Nicol vstoupila dovnitř a rozsvítila.
"Přivez ji."

Zažloutlé stěny. Nebo je to zašlá žárovka, co propůjčuje místnosti tenhle barevný nádech? Začalo to na ni doléhat. Ať uždo ní narvali cokoli - sedativa, antidepresiva...nějak to přestávalo účinkovat. Stěny přes tu mírnou špínu vypadaly poměrněudržovaně. Tedy rozhodně líp nežchodba, kterou ji přivezli. Udržovaná místnost na konci polorozpadlé chodby. Suterén. Suterén, umístěný někde hluboko pod blázincem. Přesto sem někdo občas chodí...něco provádět. Chladno. Pocítila, jak se její tělo roztřáslo...Nikdo těneuslyší křičet.
"B-Barbaro..." Vyděšený hlas se dožadoval vysvětlení. Barbara ztuhla. Pak se na Kristen ohlédla, ale očnímu kontaktu se vyhnula.
"Ano?"
Dívka se rozhlížela "Co je tohle za místo??"
Barbara si znechuceně změřila svou nadřízenou. Nicol stála zády k ní a cosi připravovala. Barbara si povzdechla.
"Zrcadlová komora...tam..tam za těmi dveřmi." jenom naznačila ukazovákem směr, kde se od komory nacházely dveře.
"Co se tam...provádí??" Z výklenku vedle dveří se rozzářilo světlo.
"To hned uvidíte. Barbaro?" pokynula na Barbaru.
Sestřička otevřela dveře zrcadlové komory. Nicol tam odvezla lehátko s pacientkou. Kristen vnitřek komory téměřomráčil. Osm stěn, tvořených zrcadly. Osmiúhelníkový strop vyplňovalo osm malých zrcadel, tvaru trojúhelníku. Ze stropu trčel řetěz a na něm slaběsvítila zářivka. Přesto ten pohled dívku málem oslepil. Světlo se odráželo od zrcadel a nabralo tak na intenzitě. Ale ty zrcadla...zrcadla, v nichžviděla mnoho svých tváří...z toho se jí točila hlava.

Barbara uvolnila pouta. Kristen se otupěle posadila a zarazila se. Před sebou spatřila jakési křeslo. Četná kožená pouta. Nicol popadla pacientku a posadila jí do křesla. Kristen to došlo přílišpozdě na to, aby se mohla bránit. I kdyby se bránit mohla, mělo by to smysl? Barbara pomalu utahovala pouta. Na rukou, na nohou, kolem krku. Potom kamsi poodstoupila. Kristen nezajímalo kam. Znovu se viděla v zrcadle. Tentokrát před tím pohledem nemůže utéct. Nechce zavřít oči. Co když tma ukáže mnohem víc, než by chtěla vidět?

"Barbaro?" Nicol podala sestře stříkačku. Podpůrná látka.
Barbara vzala stříkačku. Držela ji v bělostných gumových rukavicích. Přistoupila ke Kristen. Před tím Catherine. A před ní její dvě dcery. Dvojčata. Jeliza. Jodelle. Barbaře se roztřásla ruka. Před nimi ještějiní lidé. Mnoho lidí. Téměřvšichni zemřeli. Většinou spáchali sebevraždu, nebo prostě zmizeli. Čí je to vina Barbaro? Nicol? Ty malé, černé, oči. Klidněby věřila, že pohled těchto očí dokáže zabíjet. Ale Nicol by to sama zřejměnezvládla. Neseš v tom stejnou zodpovědnost. A co hůř, toběpacienti věří, jí ne. Vždycky to končilo stejně. Nicol nikoho nezajímala. Všichni se nakonec podívali na tebe. Sestro, pročjste mne zradila? Barbaře zrudly oči. Nikdo tědo toho nenutil. Že jsi měla strach? O sebe?? Upustila stříkačku na zem.
"Co to sakra děláš??"
"Užto dělat nebudu!"
"Zbláznila 'ses?!"
"Užto dělat nebudu...nikdy!" Její hlas se třásl, ale přesto působila odhodlaně.
"Teďuž je na to trochu pozdě."
"Já...já to neudělám."
"Dobře, ale buď si jistá, že se postarám-"
"Vykládejte si co chcete, klidně měvyražte, měje to fuk - já končím!" Barbara se chystala opustit místnost.
"Udělej to, Barbaro." Barbara se zastavila u dveří, pokrytých z jedné strany zrcadlem. Nechápavěse otočila na Kristen.
"Kristen...?"
"Udělej to...stejně užnemám co ztratit...ani ty ne..."
Barbara hleděla do země. Ani ty ne. Nemůžešsi jen tak umýt ruce. 'Teďuž je na to trochu pozdě'. Najednou si vybavila Eileen. Nic netušící Eileen. 'Vykládejte si co chcete!' Eileen se to dozví. Její krásné, modré oči, zaplněné pohrdáním. Jak jsi mohla Barb...věřili ti...Jak jsi mohla provést něco tak hrozného?! Už těv životěnechci vidět! Měla pravdu Barbaro, taky užnemáš co ztratit...

"Barbaro." Nicol jí podala novou stříkačku. Barbara ji vzala do ruky. Ruce se jí užnetřásly. Vypudila ze stříkačky vzduch a zapíchla hrot Kristen pod rameno. Kristen se ani nehnula. Hleděla upřeněna svá kolena. S hrůzou si uvědomila, že podlaha je dokonale vyleštěná. Blyští se téměřjako ta zrcadla. Odkud se tedy bere ten hnilobný puch, kdyžje tu tak čisto? Nicol odešla dveřmi zpět do žluté místnosti. Barbara ji následovala. Zrcadlové dveře zacvakly a perfektně tak zapadly mezi zrcadlové stěny. Pozorují ji. Musejí pozorovat. Jedno ze zrcadel je falešné. Moje kolena jsou odřená. Záda. Bolí mě záda. Sestro? Pohled se nenápadněpřesunul přes podlahu na protější stěnu. Nic nebolí tolik jako pohled do vlastních očí. Pohlédla doleva. Spatřila se třikrát. Napravo. Nahoře...Užpřed tím nemůžešutéci. Před čím? Jedna z dívek v zrcadle vstala z křesla. Zastavila se u skla a položila na něj ruku. Ruku, potřísněnou krví. Před krví. Kristen pohlédla na své spoutané ruce. Dlaněpokrývala krev.

Jejich pohled byl pohledem porotců. Ukazovaly na ni. Jasný verdikt. Lačnily po trestu jak vyhládlí psi. Kde je soudce? Kde je vykonavatel? Záda ji příšerněpálila. Snažila se odsunout od opěráku, ale nepomohlo to. Bolest neustávala. Cítila jak jí do zad vyřezávají ten symbol znova a znova. Viděla ho ve své hlavě. Pod sevřenými víčky. Slyšela, jak se sklo najednou tříští. Cítila jak se naleštěná podlaha třese a jak praskají keramické kachličky. Slyšela bzučení zářivky, která evidentně přestala fungovat. Chemický pach dezinfekčních prostředkůnahradil puch rozkladu. Ucítila ránu do obličeje. Pak někdo uvolnil pouta a mrštil s ní o zem. Cupitání nohou, co se vytratilo kdesi v dálce. Otevřela oči. Čistá zrcadlová místnost. Dveře, tvořené zrcadlem, byly pootevřené. Spatřila svou vybledlou postavu. Bledost zakrývaly nánosy špíny, četné podlitiny a zranění. Oči...přes zakalený výraz se leskly. Nikoliv však životem...Přešla ke dveřím. Bosé nohy s každým krokem třísnily čistou podlahu špínou a hnusem. Zakrvavenýma rukama chytla křídlo zrcadlových dveří a otevřela je.

Kráčela deštivou ulicí. Viděla fousatého bezdomovce. Držel v rukou dítě. Novorozeně, zabalené v novinách a igelitu. Plakalo na celou ulici. Mužse nechápavě rozhlížel. Zůstala stát, dokud jí nezmizel z dohledu. Věděla, kam šel. Pročjsi mě našel Rogere? Proč jsi mětam odnesl. Měl jsi mětu nechat ležet. Měl jsi mě nechat zemřít, tak jak to chtěla ona. Ulicí se rozléhala melodie hrací skříňky. První dárek od Catherine. Byla tehdy tak mladá. Měla nádherný úsměv. Veselé oči zářily štěstím. Hrací skříňka ležela na okraji prázdné kašny. Přestože pršelo, kašna zůstávala suchá. Kristen vzala skříňku špinavýma rukama. Z rukou jí odkapávala krev. Krůpěje padaly na dno kašny. Kristen naslouchala melancholické melodii bez špetky emoce. Ale dvanáctiletá dívka plakala. Stála před zavřeným stánkem.
"Tady mi poprvé koupila zmrzlinu."
Kristen upustila hrací skříňku a ta se skutálela do kašny. Narazila na dno a rozstříštila se. Balerínka spadla do loužičky krve. Malá holka se zděšeněotočila. Kdyžspatřila Kristen, vyvalila oči a utekla pryč.

Došla na konec ulice. Tam stál rodinný dům. Vybledlá modř, popraskaná omítka a jedno z oken vytlučené. Kdysi bohatě zdobenou zahradu nahradila cedule, hlásající "NA PRODEJ". Jako náhrobek čněla nad uschlými křovinami. Přišla k hlavnímu vchodu. Chyběla klika. Opřela se do dveří dlaněmi. Dřevo snadno podlehlo. Dveře se svalily do útrob domu. Zůstaly na nich dva rudé otisky jejích dlaní. Chodba. Jediná místnost tohoto domu. Dlouhá, šedivá chodba. Vzala nůž, zabodnutý do zdi. Kráčela chodbou. Bosé nohy rozsévaly špínu šedou podlahou. Rozeznávala obrysy nějakých dveří na konci chodby. Brzy zjistila, že jde o dveře jejího šatníku. Otevřela je...
"Nechtěla jsem to...nechtěla..." na zemi ležela Jeliza. V břiše zapíchnutý kuchyňský nůž. Pod sebou kalužkrve, narušující čistou bělost podlahy. Dvanáctiletá Kristen seděla u zdi. Hlavu v kolenou.
"Nechtěla jsem...nechtěla..."
"Ale chtěla, jinak by k tomuhle zřejměnedošlo."
"NEEE..."
"Ano, zabilas je ...obě."
"Odpusťmami..."
"Nejsem tvá matka." odpověděla Kristen a vystoupila ze tmy.
"Moje skutečná matka se na měvykašlala. Mám jenom tebe Catherine. Odpusťmi...Ne, ne, neodpouštěj...tohle se nedá odpustit..."
"Nejsem tvá matka a nejsem ani Catherine."
Málá Kristen nechápala. Kdo jiný??
"Ty nevíš, kdo jsem, viď?" Malá Kristen zakroutila hlavou. "Tak se podívej líp." Kristen ji chytla za hlavu a dívala se jí do očí. "Kdo jsem?? Řekni to!!"
"Já...já nevím...neznám tě..."
"Ale znáš!" mrskla s ní o zeď. Malá Kristen se schoulila, aby na tu neznámou holku neviděla. "Jsem krev! Tvoje krev!" Chytla tu holku za tričko a vší silou ji donutila vstát. "Vstávej! Vidíšmě?? Ta krev je vina, Kris...VINA" malá holka jen kroutila hlavou. "Koluje mi v žilách a já koluju v ní. Tuhle špínu už nikdo nesmyje. Nikdy!" Kristen sevřela nůža vrazila ho dívce do břicha. Malá holka padla bolestí na kolena. Bodla ji znovu. Podřízla jí hrdlo. Podřízla jí ruce. Dvanáctiletá dívka se nebránila. Věděla, že se tomu nevyhne. Nežstačila vykrvácet, spadla rukama přímo do temně rudé kaluže krve, pod tělíčkem Jelizy.
"Tady ti není povoleno zemřít." vzala holku za pravou nohu a táhla ji po zemi pryč. Táhla ji chodbami. Její tělo vytvářelo nesmazatelnou, krvavou stopu. Prošla dveřmi s nápisem "MÁRNICE". Další chodba. Prázdné cely. Odtáhla umírající tělo do té poslední.
"Kdo ví, jestli je ti vůbec povoleno zemřít." Kristen zavřela mříž. Malá holka se na ni naposledy podívala a zachrčela: "Mně...mněano, ale tobě ne..." Chodbu ovládlo ticho.

Venku se znovu rozpršelo. Nespustila oči z mrtvoly v cele. Ze zdí potichu opadávala omítka. Kachlíky jemnězapraskaly. Odhalily prorezlé mřížoví. Zdivo nahradily zborcené cihly, obnažené traverzy, pohlcené bublající, černou rzí. Strop zmizel úplně. Do chodby pronikal déšť. Napomáhal korozi mříží cel, které se rezignovaněrozpadaly. Všechno to nasáklo kdysi životodárnou tekutinou. Chuť železa se pro ni stala pachem hořkosti. Má mysl je mrtvá, tak pročje všude oheň? Stále držela v ruce nůž. Najednou však těžkl. Zvětšoval se. Špička dosahovala na mřížovou podlahu. Přesto se pořád zvětšoval. Natahoval. Nakonec dosáhl délky přes dva metry. Je strašnětěžký. Přesto jej dokáže utáhnout. Nůž skřípe o podlahu stejně odpornějako nářek hříšníků, kteří prchají pryč. Odporně, a přitom nádherně. Hlava jí hrozně ztěžkla. Cítila tlak i na ramenou. Na hlavěmá cosi velkého a těžkého. Obrovská železná helma. Nevidí před sebe. Potřebuje vůbec vidět? Hřích páchne jako to železo. Jako matka, co nechá novorozeněv igelitu u popelnic. Nebo matka, co zabije dítěještěpřed zrozením. Jako žena, která zabije svého muže a ostatky pozře. Nebo mladík, jež zabije sám sebe. Sestra, která pošle na smrt mnoho lidí a holka, která zabije svoje sestry...Prchají před ní, ale brzy zjistí, že nemají kam...bolest v zádech - to poslední, co cítila a pak užnic...

staré kusy

12. října 2010 v 20:12 | g.schreiber |  OBRÁZKY
Průřez mojí tvorbou, který se alespoň částečně dotýká industrialu

L
Lehká inspirace H.R. Gigerem...


chains
Cover na film, který nikdy nevznikl...

sopka
Sopka...

srdce
Srdce


město
Město


ch1
Chodba...


ch2
Chodba...aneb absurdní hra s prostorem...

výběr

12. října 2010 v 19:59 | g.schreiber |  FOTKY
Výběr

Namátkově vybrané fotky industriálních lokací z Brna a Holešova

podchod
podchod u zastávky Nové Sady v Brně


okna

p2

p3

hol
Holešov...

koleje

KREV - část 6. Epilog

12. října 2010 v 19:51 | g.schreiber |  SILENT HILL
 Epilog



Týden. Už to bude týden. Tehdy šla z knihkupectví a na té nástěnce u zastávky přibyla další tvář. Další pohřešovaná. Dlouhé, hnědé vlasy. Šedozelené oči. Viděla je, přestože fotka byla černobílá. "..zřejměutekla z nemocnice Brookhaven..." Hmmm. Nemocnice oznámila zmizení pacientky hned druhý den ráno. Dva dny na to dává výpověďBarbara Tate. Že pacienti prchají z Brookhaven se dá pochopit, ale Barbara? Ještěten den, co dala výpověď, odjela z města. Prý se odstěhovala do Ashfieldu. Proboha proč?? Dokonce opustila Eileen. Nebýt Barbary a toho, že Kristen znala, prošla by kolem nástěnky bez povšimnutí. V Silent Hillu už se stalo zvykem, že se občas někdo ztratí. Kolikrát ty okolnosti bývají mnohem podivnější.

Venku vládla mlha. Tančila po jezeře jako dav zbloudilých duchů. Odvrátila se od jezera a pokračovala po Bachman road. Zachumlala se do kabátu. Ještěže je ve Smallville autobusová zastávka. Jít pěšky až ze South Vale by ji asi zabilo. Pátrání na vlastní pěst. Ze začátku se domnívala, že to nebude problém. Pátrat po záhadné holce, která zemřela skoro před pětadvacetilety rozhodněnení zábava. Píše ten článek o Alesse skoro půl roku a pořád nemá v ruce skoro nic. Kristen zmizela nedávno. Znala ji. Existuje spousta svědků, ale nikdo nic neví. Její případná mrtvola se taky nenašla. Jezero. Obrovský vír, který stáhne kohokoli, kdo se přiblíží. Žádné tělo na povrch zatím nevyplavalo. To ale nic neznamená. Vsadila by se, že v tom jezeře končí řada těch případůpohřešovaných osob. Policie se dřív snažívala jezero prohledat, ale nikdy nikoho nenašli. Sami policisté měli občas problém, aby se neztratili.

Zahla na Bradbury street. Z dálky viděla Midwichskou základní. Midwich. Tahle škola je kapitola sama o sobě. Kolem vchodu se povalovalo zkřehlé podzimní listí. Letošní podzim je nějaký moc chladný. Prošla kolem školy. Zatřásla se. Přes velké chladno tušila, že se neklepe zimou. Takových budov je v Silent Hillu spousta. Velké, staré, majestátné budovy, z jejichžoken zírá minulost, obestřená hrozným tajemstvím. Došla na konec ulice a zabočila na D. Lynch Drive. Okraj města, relativně zabydlený. Vlastně se kousek odsud nachází vlakové nádraží. Přišla k domu číslo popisné 28. Docela velký dům. Připadalo jí divné, že v něm ta žena bydlí sama. Donedávna tu bydlela s otcem, ale toho nedávno odvezli do Brookhaven...hmmm

Zaklepala na dveře. Brzy jí otevřela. Trochu pobledlá, bělovlasá žena ve středních letech. Chybělo jí obočí. Díky tomu vynikly pichlavé, chladné oči. Svým vzezřením nepůsobila vůbec jako člověk.
"Ah, dobrý den. Vy jste od novin, že?"
"Ano. Gabrielle Schreiber." podala jí ruku.
"Claudia Wolf. Těší mne." měla ledové ruce. Ten sametový hlas. Claudia jí připadala trochu jako elfka. Vznešená, tajemná bytost, která téměřneprojevuje emoce. "Pojďte dál."
Vešla dovnitř. Interiér domu měl velmi skromné vybavení. Claudia ji zavedla do obýváku.
"Dáte si čaj, nebo kávu?"
"Kávu prosím."
"Posaďte se." Trochu nervózněse posadila. Marně očima hledala popelník.
"Nebude Vám vadit když si zapálím cigaretu?"
"V pořádku, jenom Vám donesu popelník."
Položila na stůl diktafon. Vedle něj krabičku modrých LM. Pak si vytáhla blok s poznámkami.
Claudia přinesla kávu a vytoužený popelník. Gabrielle si zapálila cigaretu.
"Můžeme začít?"
"Jistě. Ptejte se."
"Jak dlouho jste znala Alessu?"
"Hmm...ani ne rok, ale i tak mi ten rok připadal jako věčnost."
"Kolik let Vám tehdy bylo...zhruba."
"Šest."
"Odkud jste se znaly?"
"Ze školy."
"Měla hodně přátel?"
"Ani ne."
"Ani ne?"
"Pročse mě ptáte na otázky, na které znáte odpověď?"
"Spíšse ujišťuji..." měla bych přehodit "kolem ní je spoustu nejasností, navíc si myslím, že patříte k lidem, kterým se dá věřit..."
"Opravdu?" Claudiiny oči se mírněrozšířily překvapením.
"Řekla bych dokonce, že toho víte hodně, velmi hodně...jenom se o to moc nedělíte."
"Nemám důvod."
"Jistě...eh, totiž...nejen, co se Alessy týče..."
"Máte pravdu, vím toho dost."
"Jak to tenkrát bylo s Blackwellovými?" Claudia na ni vrhla takový pohled, že Gabrielle měla chuť si zašít ústa, aby už takovou otázku nikdy nepoložila. Claudia vstala od stolu a výhružněse jí podívala do očí.
"Jak to myslíte?!" Gabrielle seděla nehnutě na židli a těžce polkla.
"No..."
"O Blackwellových se užpsalo dost, nemyslíte?! Přijdete si sem pod velmi hloupou záminkou a chcete měvinit jako ostatní??"
"Ne, Claudie, já vás z ničeho neviním...o to mi nejde ani v nejmenším."
"Tak oč Vám jde?"
"Kristen Blackwell." Claudiin nával vzteku mírněpovolil. Tvář měla bledou a kamennou, ale oči se jí rozžhavily jako uhlíky.
"Není to jen další hloupá záminka?"
"Ne. Claudie já vím, že jste těm holkám nic neprovedla. Jenom chci prostěvědět, co se tehdy stalo..." rozpálené uhle vystřídal ledový chlad. Téměřokamžitě. Jako by se nic nestalo. Claudia pomalu přešla zpět k židli a posadila se.
"Měla jste mi to říct uždo telefonu." Gabrielle si povzdychla. Z cigarety zbyl popel. Zapálila si druhou.
"To s Alessou nebyla tak úplnělež. Píšu o ní článek uždlouho. Jenže Alessu jsem neznala, Kristen ano. Potřebuju zjistit, co se s ní stalo. Myslím, že právě minulost může být dobrým vodítkem." Claudia na ni civěla. Ty oči. Hledaly si cestu její myslí. Analyzovaly každou buňku v mozku. Jenže nedokázala uhnout pohledem.
"Máte problémy se spaním." řekla Claudia konečně.
"Hmmm."
"Zlé sny..."
"Neřekla bych zlé, ale dvakrát příjemné taky ne..."
"První z nich...Jodelle - stravoval ji démon. Zabila se a Jeliza se k ní připojila."
"Vše? ...Tohle znám z novin..." Gabrielle to trochu zklamalo. Čekala víc informací...něco...
"Co jste čekala?"
"Nevím...neměla s tím Kristen něco společného?"
"Možná se zbytečněvinila kvůli jejich smrti."
"Nenapadlo Vás, že je třeba zabila ona?"
"Kristen??"
"Ano."
"Pročby to dělala??"
"Třeba ze žárlivosti..."
"Vyloučeno! Tvrdila jste, že jste ji znala. Pak musíte vědět, že Kristen by neudělala něco tak ohavného."
"Popravděsi to taky nedokážu představit, ale člověk musí vzít v úvahu i tyhle možnosti."
"Ne...Kdyžse zabila Jeliza, Kristen ani nebyla doma. Byla celou dobu ve škole, což potvrdila řada svědků. Policie potvrdila, že Jeliza zemřela čtyři hodiny před tím, nežji našel pan Blackwell. Kristen přišla domů asi půl hodiny po něm."
"Hmmm - ale přesto byla Kristen podezřelá..."
"Ani ne - spíš paní Blackwellová měla ohledně Kristen určité pochyby."
"Co se vůbec stalo s Blackwellem?"
"Opustil je...když zemřela Jeliza. Jednoho večera se prostě sbalil a odjel." Gabrielle povytáhla obočí. Chudák Catherine. Kristen nejspíšnesla bříměviny za neštěstí celé rodiny Blackwellových. Ano, všechno to začalo dávat smysl. Naprosto perfektní. Jenže to znamená, že Kristen opravdu nikdo nenajde. Mohla by ještěvyhledat Barbaru a promluvit s ní, ale nedošla by nakonec ke stejnému závěru?
"Řekla bych, že Vám došly otázky..." Gabrielle hleděla poraženecky do popelníku, kde se válel už druhý nedopalek. Vypla diktafon.
"Hmmm. Moc Vám děkuji."
Poděkovala Claudii za kávu a rozloučila se s ní. Po cestě si znovu zapálila. Vrátila se stejnou cestou jakou přišla. Přes Bachman road. Při cestě k zastávce se její oči nevyhnuly jezeru. Pořád tu vládla mlha. Možná jde opravdu o zástup ztracených duší. To by vysvětlovalo pročje mlha nejhustší právěv Silent Hillu...


Konec